Mosty

Štěstí v mlze

Haarry. Táhlý syčivý tón.  Rozpoznal hadí jazyk.
Co chcešš? Odpověděl mu.
Haaryy.
Kdo jssi?
Haarry. Ten vysoký tón mu čím dál více rval uši. Věděl, že křičí, ale neslyšel se. Panikařil.

,,-ne Pottere, pane Pottere, no tak, vzbuďte se, je to jenom noční můra..." Chlapec se prudce posadil. Bolest hlavy přicházela v pravidelných intervalech. Měl pocit, že mu tisíc rarachů buší zevnitř na lebku. Prudce se chytil za tepající jizvu, cítil, že je vystouplejší, než obvykle.
Ke rtům mu někdo rychle podal lektvar, bez protestů jej vypil, ucítil osvobozující úlevu, když bolest nahradila otupělost.
,,H-had." Hlesl tiše Harry. ,,Mám v hlavě hada," vyhrkl. Pokusil se otevřít oči, ale zdálo se mu, jakoby je měl stále zavřené. Kolem se vznášela podivná tma, tušil, že nejspíše bude noc.
,,Uklidněte se pane Pottere, už je všechno v pořádku." Ucítil konejšivý dotyk ve vlasech. ,,Dám vám ještě uklidňující lektvar."
,,Ne, Poppy, Harrymu bohatě jeden stačí, zbytečně jej nepředávkuj." Zaslechl hlas svého otce. Netušil, co se dál stalo.
,,Copak vidíš na té stěně?" Ozval se znovu hlas madam Pomfreyové. Harry se překvapeně otočil za hlasem. Za chvilku ucítil lehký vánek v obličeji, než zaslechl tiché lumos a někdo mu roztáhl víčka od sebe - vlastně s tím neměl už moc práce, Harry měl oči celou dobu otevřené. Ale nic nevěl. Začal se na posteli zmítat, tak, až skoro spadl z postele, byl si skoro jistý, že u toho ošetřovatelku přinejmenším nakopnul, než jej něco svázalo a připevnilo k posteli.
Cítil se tak bezmocný. Bál se, vlastně ani nevěděl, co se děje. Klidně kolem něj mohli být lidé, kteří vůbec nejsou ti, za koho se vydávají a jak to má Harry pořádně zjistit, když nevidí?
,,Uklidněte se!" Vyhrkla hned Pomfreyová. ,,Je to jen dočasné, není třeba panikařit." Znovu ucítil ten dotyk ve vlasech.
,,Co je dočasné?" Ozval se hlas profesora.
,,Pan Potter je dočasně slepý." Dlouho se nikdo neozýval, než se postel prohnula a znova ucítil dotyk prstů na obočí. Rychle ucuknul dozadu, nechtěl, ale bál se, že mu zase někdo dá zbytečně blízko hůlku k oku a třeba mu ho vypíchne.
,,Ššš," nechat se tišit samotným Severusem Snapem byl pro Harryho větší šok, než to samotné oslepnutí. Neubránil se úsměvu.
,,Tati?" Hlesl konečně tiše.
Následně ucítil ruce na svých zádech. Snape si jej přivinul k sobě. Strnule se chvilku bránil, než se tomu pocitu, že jej objal vlastní otec, poddal.
Harry se tiše rozplakal a pevně do pěstí chytil Severusův plášť.
,,Mám ho v hlavě." Vzlykl.
,,Koho, Harry?" Chlapec ještě zaslechl klapnutí dveří, nejspíše jim chtěla Pomfreyová dopřát trochu soukromí.
,,V-voldemorta..." Hlesl tiše a jednou rukou si zajel na čelo k jizvě. Lektvarník jej za ruku zachytil a sám mu odhrnul vlasy z čela. Po jizvě mu přejel svými prsty. Bylo to takové utěšující gesto, příjemné. Opřel si hlavu o jeho hruď.
,,Co se stalo?"
,,Volá mě k sobě - had mě k sobě volá, ale když se ptám, kdo to je nebo co po mě chce, opakuje jen moje jméno."
Severus mu otřel slzy z tváří. ,,Půjdu si promluvit s madam Pomfreyovou ohledně lektvarů k navrácení tvého zraku, pokus se zatím usnout, ano?"
,,Ne!" Vyhrkl náhle a pevněji sevřel jeho hábit, jakoby mu měl utéct. ,,Nikam nechoď... neodcházej, prosím..."
Dlouhé, štíhlé prsty jej pohladily po vlasech. ,,Nikam nejdu, Harry, nikam nejdu..."
,,Chci domů." Zamumlal tiše. ,,Za mámou." Hlesl ještě tišeji.
,,Harry," takhle ublíženě své jméno snad ještě nikoho neslyšel říct, ,,víš přeci, že to nejde..."
,,Ale o prázdninách budeme spolu, že ano?" Zašeptal tiše.
,,Jen blouzníš, dám ti bezesný spánek, aby jsi se pořádně vyspal, ano?"
,,Hm," přikývl tiše chlapec a nechal se položit na lůžko. Po chvilce Harry znovu ucítil hrdlo lahvičky u úst a poslušně vypil i tento lektvar.
,,Spi."

Haarry.
Kdo jsi? Co chceš?
Ticho.
Kdo jsi? Jsi Voldemort? Při vyslovení toho jména ucítil štiplavý pocit ve spáncích.
Haarry...
Tak už mi doprdele řekni, kdo jsi a co chceš!
Tebe... tebe... tebe... tebe...