Mosty

Za most a zpět

Byl to jeden jediný záblesk. Tak oslnivá zelená, že si většina přeživších a stále bojujících musela zakrýt oči.
Ve spirálách zelená jak kouř stoupala k nebi. Řev smrtijedů prořízl smích. Šílený smích jejich pána.
,,Je mrtvý." Jen ti nejbližší mohli slyšet ten děsivý syčivý šepot. ,,JE MRTVÝ!" Hůlka mu vypadal z ruky, když je zvedal nad hlavu. ,,JE MRTVÝ! Harry Potter je mrtvý... Vyhrál jsem, já-" jeho řev pomalu přešel do šepotu.
Dlouhý plášť zmáčený potem a ušpiněný prachem mu vlál za zády, když se sehnul pro hůlku. Přešel k tělu chlapce. Jeho brýle ležely roztříštěné jen o pár metrů dál. Jedna jeho ruka stále ještě svírala hůlku. Voldemort se sehnul, rozevřel silou jeho ztuhlou pěst a vzal si ji.
Řev kolem ustal. Nikdo už nebojoval.
,,Je mrtvý." Řekl znovu, ještě tišeji, než předtím. ,,Albusi, tvůj drahocenný zlatý chlapec je mrtvý... co budeš dělat teď? Slavný ředitel Bradavic... k čemu se teď zmůže?"
Smrtijedi, těch několik, co přežilo, se stáhlo za záda svého pána.
Ředitel se ale neukázal. Nikdo nepřišel Voldemortovi naproti, aby uznal jeho výhru. Jen jeho stoupenci se mu klaněli.
Žádný bradavický student nesložil hlavu k zemi. Žádný učitel. Nikdo.
,,Je mrtvý! Je mrtvý! Už vás nemá kdo zachránit-" Úsměv mu pomalu zmizel. Z koutků úst mu začaly téct sliny. Chytil se za srdce a chvilku na to spadl na kolena. Obě hůlky mu vypadly z ruky. Nebyl schopen slova.
Dusil se.
Potřeboval pomoc.
Ale všichni jen přihlíželi. Ani jeden jeho smrtijed nepohnul rukou, aby mu pomohl. Cítil jak jeho záda spaluje žár, jak jeho plíce nejsou schopny pojmout vzduch...
Utekli, všichni, do jednoho.

Ředitel Bradavic přišel k oboum tělům. Všude byl zmatek, zdraví studenti pomáhali zraněným dostat se do hradu, mrtvé skupily u přistavených kočárů. Sehnul se, aby nejdříve zjistil, že z Voldemortova těla zůstala jen prázdná schránka, která se při jeho dotyku rozpadla na prach. Zůstal jen potem a krví protkaný hábit.
Nedokázal zvednout hlavu, aby se podíval na druhé tělo. Nebyl schopný říct ani slovo.

,,Ne..." Hlas Severuse Snapea protnul ticho, které na tuto krátkou chvíli nastalo. Jeho hábit byl potrhaný, zničený, nesl známky boje, kulhal, přesto běžel k tělu svého syna. ,,Ne... ne..." Jeho věčně apatický výraz vystřídal žal. Křeče v koutcích úst jej nutili se smát, nedokázal rty udržet u sebe, aby umlčel vzlyky. Nedokázal spolykat všechny knedlíky v hrdle, které mu slzy tvořili.
Vzal bezvládné tělo svého syna k sobě na klín. Měl zavřené oči. Vypadal jen jako, když spal. Jeho tělo ještě hřálo. Naděje, že ještě není pozdě vyprchala, když si uvědomil, že jeho srdce netluče.
Byl v šoku. Přeci jen toto zažil už jednou. Cítil tu nostalgii. Držel tělo svého milovaného v náruči po tom, co jej zabil obávaný černokněžník...
Jen tentokrát bylo něco jinak.
Ruka Albuse Brumbála jej chytla za rameno. Nic víc. Žádná planá slova, že to bude dobré, žádné projevy o tom, co bylo nutné. Jen ten jediný dotyk.
Hlavou mu probíhalo tolik myšlenek, co mohlo být jinak, kdyby udělal a neudělal to a tamto.
Přemýšlel, co všechno s Harrym mohl udělat. Jaký by byl s ním život. S jeho synem.
,,Měl jsem v plánu tolik věcí," mumlal tiše, ,,pořádná dovolená někde v zahraničí, hodiny studia na zkoušky, samozřejmě s pauzama, chtěl jsem mu koupit to nejlepší koště, donutit ho... já... já..."
,,Severusi... nemusíš mluvit." Ředitel se k němu sehnul. Byl oblečen neobvykle střízlivě, oproti jiným dnům. Navíc byl zpocený a špinavý jako všichni ostatní.
Profesor zmlkl. Ale jen na chvilku. Brzy se kolem naskupili všichni, kteří dokázali stát nebo si alespoň našli někoho, kdo by jim pomohl dojít.
Jako první zvedla hůlku Hermiona. Za chvilku už kolem Harryho a Severuse s ředitelem bylo tolik rozsvícených hůlek, že Severuse přešly slzy. Ohromený zíral na to, jak celá škola drží při sobě. Bez ohledu na koleje, na krev, na ročníky, na postavení.
A v tu chvíli se stal zázrak.
Nejdřív to bylo jenom škubnutí. Malinké. Škubnutí přešlo k dalšímu a nakonec ke kašli. K tak dusivému kašli, až jej musel Severus upustit.
Poppy se okamžitě objevila vedle Severuse, aniž by stihl zaznamenat odkud přesně přiběhla.
,,Žije..." zašeptala nevěřícně. Zamumláním kouzla mu vysvlékla potrhaný a zkrvavený hábit. Měla tolik diskrétnosti, že mu kalhoty nechala. Uprostřed jeho hrudi byl obrovský odštěp, ale žil. Dýchal, sice sýpavě a skoro vůbec, ale dýchal.
,,On žije!" Řekla o trochu víc nahlas.
,,Já, já nevím, jak to udělal... ale... ale..." přejela prstem podél rány. Nebyla smrtelná, ale víc, jak utlumit bolest teď bez lektvarů a klidu nezvládla.
Severus se také nad Harryho naklonil, tvář stále od slz.
,,Přemístil ji." Řekl tiše.
,,Nemožné... nemohl přemístit kouzlo."
,,Přemístil ji." Hádal se s ní Severus. ,,Sice nepovedeně, ale přemístil... odtrhl ji od sebe, když se ho sotva dotkla... takové odštěpy může způsobit jen nepovedené přemístění..."
,,Severusi... to je nemožné..."
Profesoři všechny přihlížející hnali zpátky do hradu. Když Harry otevřel na chvilku oči, nikde už nikdo nebyl.
,,Mami? Tati..." To byla jediná slova, která pronesl, než znovu upadl do kómatu.

Byly to chvíle, kdy se Severus cítil tak prázdně a tak šťastně. Sedět u jeho lůžka s tím, že se probudí a že jej znovu uvidí, uslyší, že se s ním bude moct znovu pohádat ho naplňovala neskutečnou energií, kterou si potřeboval nějak vybít. Ale Harry se stále neprobouzel.
Procházky po prázdných chodbách Bradavic byly sice příjemné, ale poměrně otravné. Připomínaly mu hledání zatoulaných studentů po nocích. Byl rád, když zjistil, že všechny výnosy a růžová od Umbridgeové z hradu zmizely. A byl ještě raději, že většina hradu je nepoškozená a připravená dál vítat studenty a učit je. Přemýšlel, zda se k učení vrátí, ale když došel znovu k ošetřovně a viděl Harryho bezvládně ležet, zavrhl to. Vždycky, když by prošel nádvořím, viděl by to. Jeho. Mrtvého.

Když znovu otevřel oči, vypadal zmateně. Rukou si mnul čelo, mnul si místo, kde bývala jizva, ale nic neříkal. Až teprve, když mu pohled padl na Severuse, rty se mu roztřásly a slzy se začaly koulet jedna po druhé po tváři. Všechny skončily nakonec na přikrývce, v koutcích úst a na Severusově hábitu, když jej k sobě zase přivinul.
Naprosto neSnapeovské.
Ale Poppy, a další zranění, kteří byli při smyslech, mlčeli.

,,Jak?" Hlesl chraplavě Harry.
,,Co jak?" Severus se konečně odtáhl. uvědomoval si vlhkost svého ramena, ale pokoušel se ten fakt ignorovat.
,,Byl jsem... tam..."
,,Kde tam, Harry?" Vložila se do toho Poppy.
,,Na-na druhé straně." Otřel si slzy do rukávů noční košile.
Ošetřovatelka už otevírala pusu k další otázce, když se ozval bolestivý nářek nějakého děvčete ze zadní části ošetřovny. Omluvně se na něj usmála a zmizela.
,,Harry," Severus chytil jeho ruku a trochu jí stiskl. Neuvěřitelně jej překvapovalo, jak hebké a dlouhé prsty Harry má. ,,Pověz mi, co se stalo?"
Harry chvilku bojoval s dalším vzlykem. ,,Viděl jsem je - mamku... a Jamese... Oni mi ukázali cestu zpátky." Uchechtl se, ,,řekli mi, že... já nevím, všechno mám v mlze... ale vím, že jsem tam viděl i Voldemorta. Slabého, nebyl schopný se ani udržet na nohou, nemluvil, jen dýchal... nic jiného. Oči měl otevřené, ale nemluvil, ani nepohyboval zorničkama..." Harry se otřásl, ,,doprdele, mám to pořád před očima."
,,Slovník," napomenul jej Severus, ale Harryho protáhlý pohled ho utvrdil v tom, že to nebyla dobrá poznámka.
,,Opravdu? Tati?" Jeho úšklebek jakoby spláchla vlna. ,,J-ještě na něco si vzpomínám... jakoby vyšel ze mě nějaký přízrak, když jsem tam byl - tam... když jsem byl mrtvý... a vypadalo to, jako kdyby ta věc zemřela místo mě." Položil si ruku na hruď. ,,Tady... tady to bylo, ten duch... nestihl jsem si s tím promluvit, nic, najednou to do mě strčilo a já jsem... myslím, že jsem se probral..."
,,Víš, ten odštěp, co máš na hrudi..."
,,Odštěp? Jako při přemístění?"
,,Ano, přesně tak..."
,,Merline..."
,,Myslíš, že ta věc bylo to, co přemístilo avadu?"
Harry přikývl. ,,Jsem si zatraceně jistý, že to bylo ono..."