Dům úpírů [Dokončeno]

1

Jedu taxíkem k nové rodině. Proč? Sama netuším. Vzpomínám na matku. Zemřela. Bylo mi pět a ona měla nehodu. Teď jedu k nové rodině. Prý se o mě postarají dobře. Jsem zvědavá. A taky tam je prý nějaká holčina. Yui se myslím jmenovala.

 A mé jméno?  Kira Takami. Je mi 16. 

Zastavili jsme před velkým panstvím.

 ,,Na shledanou." Rozloučila jsem se s řidičem. 

Otevřela jsem bránu a šla k domu. Dveře se sami otevřely. V předsíni stál nějaký kluk. Tipuji ho na 19.

 ,,Brý den! Jsem Kira Takami a mám tu bydlet." Řeknu slušně. ,,Vítej, jsem Reiji. Pojď do obýváku." Řekl ten kluk.

 ,,Ale nová kořist?" ,,Zklidni hormon chlapče." Ušklíbla jsem se.

 Najednou se objevil u mě. A jak vím, že chtějí hlavně mou krev? Jsem taky upír. "Jsem Kira Takami. Ale přátelé mi říkají Kiki. Je mi 16. Žila jsem jen sama už od pěti let. Matka zemřela a otec se na mě vykašlal." Při vzpomínce na matku se mi oči plnili slzami.

 "Jsi sladká a voníš krásně." Řekl Ayato. "A tak to mám smrdět nebo co?" "Chuť je taky sladká."Přidal se další.

 Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a při tom řekla:"No já mám dost!" Když jsem se zvedla tak jsem se zeptala kde mám pokoj. "Ayato ukaž Kiře kde má pokoj." No super. Nic horšího se stát nemohlo.

Povzdechla jsem si. "Zkus si něco a schytáš to." Zasykla jsem a on se zašklebil. Šla jsem za ním. 

"Na večeři pro tebe někdo dojde." oznámil a já kývla. Byla jsem unavená tak jsem si lehla na postel a usnula. 

Sen:
"Jsi nic! Bezcenné zboží!" Řval na mě můj otec. "Tatínku neodsuzuj mě, prosím!"

Ani jsem si to neuvědomila, ale volala jsem na otce ze spaní. "Hej Kiro!" Budil mě Subaru. "Večeře." já se na něj podívala se slzami v očích a kývla. Šla jsem za Subarem do jídelny a usedla ke stolu, zatímco Reiji mě propaloval pohledem. Vstala jsem a s tichým: "Promiňte, ale nemám hlad." Jsem se rozešla do pokoje. Po deseti minutách ke mně přišel Subaru. "Chceš krev co?" zeptala jsem se a on se na mě podíval. "Ne." Překvapeně jsem se na něj podívala a vytanula mi vzpomínka.

Seděla jsem s otcem u stolu a ten se mě snažil naučit psát už v pěti letech. Měla jsem napsat celou abecedu. Po každém špatném písmenu jsem dostala pohlavek. "Jsi takový  spratek. Kdyby jsi byla syn bylo by to lepší!" Křikl na mě.

Když mi tahle vzpomínka projela myslí začali mi téct slzy. "Na napij se, stejně jsi přišel kvůli tomu." Abych zahnala slzy nabídla jsem Subarovi svou krev. "Ne... A měla by jsi jít spát." řekl a já se na něj podívala. "Buď tu prosím přes noc." Poprosila jsem ho. On kývl a já se schoulila pod peřinu. On si lehnul ke mě. Usnula jsem a začala se mi zdát noční můra.

Vidím jak má matka trpí když mě otec bije. "Prosím tatínku! Já za to nemůžu!" Prosila jsem ho. Brečela jsem a on mě dál bil a smál se.

"Ne prosím nech toho prosím!" Kroutila jsem se. Nejspíš jsem probudila i Subaru. "Kiro" Chtěl odejít, ale já ho chytla za ruku. "Prosím nechoď.." Zaprosila jsem a on zůstal.

Ráno

Probudila jsem se vedle Subara. Teda kdyby tam byl.

Vstala jsem a podívala jsem se na hodiny. Je 6:00?! No sakra.

Měla jsem žízeň tak jsem se šla napít.

"Ohayo Neko-chan." Laito mě přirazil ke zdi. "Promiň Laito, ale v tuhle dobu krev nedávám." Nakopla jsem ho a odběhla do pokoje.

Podívala jsem se z okna. "Mami kéž by jsi byla se mnou..." Smutně jsem pohlédla na oblohu. Svítalo. Otevřela jsem okno a vyskočila. Hladce jsem přistála.

Proměnila jsem se ve vlka. Nádherného šedého vlka. Najednou vedle mě vykřikla Yui.

Šťouchla jsem do ní. Proměnila jsem se zpátky a ona na mě vykuleně koukala.

"Neboj tvou krev pít nebudu, piju jen zvířecí. Abych dokázala ovládat žízeň... " Přikývla.

Usmála jsem se na ní a proměnila se ve vlka a naznačila jí ať nasedne. Nasedla a chytla se mě a já se rozběhla. Našla jsem jezero. Proměnila jsem se zpět. Najednou jsem ucítila něčí pach. "Za mě Yui!" Sykla jsem po ní a ona se za mě schovala. "Ale sestřenko ahoj!" Usmála na mě posměšně Lili. "Ts! Co tu chceš?!" "To co tak chráníš! Dej mi jí a nic se ti nestane... Ale i tak bych se ti mohla odvděčit za tu minulou prohru!" Tato osoba je šíleně nebezpečná. A to jsem s ní měla problém já! Nejsilnější členka rodu Tokima! "Zapomeň!" Proměnila jsem se a ona také. Zaútočila jsem. V klidu mě odrazila a odhodila na strom a já zakňůčela bolestí, ale dal jsem chránila Yui. "Kiro!" Zakřičela Yui když na mě Lili zaútočila a zakousla se mi do krku. Ksó! No tak Kir mysli! "Yui vypadni! Běž! Utíkej!" Zaječela jsem a ona se rozeběhla. Lily chtěla po ní jít, ale já ji zastavila. " K tomu sídlu se ani nepřibližuj! Nebo zařídím aby tě ostatní vlci zabili!" "Tentokrát jsi vyhrála, ale příště tě zabiju!" Zavrčela a utekla. Teď se jenom dostat domů. To zvládneš Kiro! Když jsem byla nezraněna a jela na mě Yui tak mě to trvalo míň jenže teď mě každý krok bolel. Tati proč jsi jí na mě poslal? Chceš mě zabít jen kvůli tomu, že nejsem jenom vlkodlak, ale i upír? Sakra kvůli čemu mě chceš zabít?! Došla jsem před dveře sídla Sakamaki. Otevřela jsem je a najednou se mi zamotala hlava. Spadla jsem a dost tvrdě."Kiro-san!" Zaječela Yui a pak jsem nic neslyšela páč jsem byla v bezvědomí.

Začala jsem vnímat tak jsem se probudila a uviděla jak u mě leží Yui. Pomalu jsem se chtěla posadit, ale každé hnutí bolelo. "Sakra" zaklela jsem potichu. "K-kiro-chan?" Probudila se Yui. "Gomen" omluvila jsem se. "Yui běž prosím z mého pokoje" "dobře" kývla a odešla. Najednou někdo zakkepal. Vstala jsem a otevrela. Stál tam Subaru. "Promiň Subaru, ale chci být sama. " "Ale..." Zavřela jsem dveře. Tekly mi slzy a sjela jsem po dveřích. Najednou jsem ucítila Subarův pach... "Vím že tu jsi Subaru...." Řekla jsem potichu