Dům úpírů [Dokončeno]

11

Do pokoje vešel Subaru. Byl nahý! Rychle jsem zavřela oči a nehodlala je otevřít. "Neříkej, že i před Yuumou si zavírala oči." Uchechtl se. "Jenže Yuuma na rozdíl od tebe není parchant a nehraje si se mnou jako s hračkou a taky jsme to dělali dobrovolně!" zavrčela jsem. Znovu se uchechtl. "Tak to abych začal já si s tebou hrát jako s hračkou ne?" Vyděšeně jsem dýchala. To mě jako fakt hodlá znásilnit? Hajzl! "Parchante! Nech mě být!" zaječela jsem a on ke mně okamžitě přišel. Jednu mi vrazil. "Ty jsi jenom poloviční upír, tak si nedovoluj!" zasyčel mi do ucha až mi z toho naskočila husina. A po tomto začalo. Mé největší utrpení.

Když skončil, tak odešel do koupelny. "Kde jenom může Kira být?" uslyšela jsem hlas Yuumy. "Yuumo!" zaječela jsem. V tu ránu sem vtrhl jak Yuuma, tak i Subaru. "Co to sakra?!" otočil se Yuuma na Subara. "Ty parchante!" jednu mu vrazil a přešel ke mně. Klepala jsem se. Yuuma mě odvázal a sundal si sako, který, nechápu důvod, nosí na sobě pořád. "Shh... Už je po všem..." chlácholil mě, ale já se stále tiskla k němu. Nejspíše mě Lili slyšela, protože jsem vběhla celá udýchaná. "Co se stalo?!" vyjekla když viděla Subara. "Ten hajzl..." Zasyčela. "O-on..." zašeptala jsem. Kývla, věděla co myslím. Yuuma mě vzal do náruče a odnesl k němu do pokoje.

Pohled Lili...
Ten bastard! Já ho zabiju! "Ty šmejde... Jak jsi jí to mohl udělat? Hajzle!" kopla jsem do něj. Chytla jsem ho pod krkem. "Ještě jednou a tu tvojí palici ti omlátím o zeď! Jasný?" "Může si za to sama." Zamračila jsem se. "Ani se jí nedotkneš, ale jestli jo, tak ti zářídím peklo!" zavfčela jsem. Flákla jsem s ním o zem a vyšla na chodbu. Tam jsem potkala Azusu. "Co... Se.. Stalo?" "Znásilnil ji bastard." "ksó..." uslyšela jsem za sebou hlas. "Shu..." povzdechla jsem si. Už jen pomyšlení čím si prošla mě dohánělo k šílenství. Přešel ke mně a obejmul mě. "Ještě jednou a zabiju ho..." rozbrečela jsem se. Bylo mi líto, že jsem nepřišla dřív abych tomu zabránila. "Jsem pitomá! Mělo mi hned dojít, když s tebou nepřišla, že se něco stalo. Jsem uplně pitomá!" nadávala jsem si. "Nejsi... My... Jsme... Si... Toho... Taky... Nevšimli..." promluvil Azusa jeho uklidňujícím hlasem. "Zabiju ho..." zavrčela jsem temně. Shu mě dál objímal a Azusa mezitím odešel.

Když jsem se po nějaký době uklidnila, tak jsem se odhodlala jít ke Kiře. Jak se jí podívám do očí, když jsem vůbec nepomohla? Prolétla mi hlavou otázka.

Nádech, výdech! Zmírnila jsem nervozitu. Zaklepala jsem a ze vnitř se ozvalo tiché a ustrašené "dále". Pomalu jsem vešla a uviděla jsem Kiřiny šedivé oči narudlé od slz. Zatnula jsem pěsti. "Ahoj Kiro..." zašeptala jsem se sklopeným pohledem. Nemůžu se jí dívat do očí a říct "Jak se máš?". To prostě nejde! Pohled na zlomenou Kiru mě bolel ze všeho nejvíc. Stejně jako, když jsem se jí musela zbavit. Přešla jsem k židli u její postele a sedla si na ní. " Kiro, gomen... Kdybych-" "Není to tvoje vina Lili..." zašeptala. "Ale je... Kdybych jen přišla dříve... O chvilku dřív..." najednou jsem ucítila štípavou bolest na tváři a Kiru se mračící s tekoucími slzami. "Není to tvoje vina... Nikdo nemohl vědět, že něco takového udělá!" zavrčela. Já sklonila hlavu. "Kiro... Co můžu udělat abych tě ochránila?" zašeptala jsem svojí ještě dlouho nezodpovězenou otázku.