Dům úpírů [Dokončeno]

6

Tak se Mukamy přestěhovaly k Sakamakům.

"Ayato! Ty hajzle!" zaječela jsem přes celé sídlo. "Ano?" zeptal se nevině. Ukázala jsem na dvě tečky na mém krku. "Jak pak se ti to stalo?" "Ty!" dala jsem mu pěstí do břicha. "Příště si rozmysli z koho piješ!" zavrčela jsem. Přistoupila jsem k němu a zašklebila. "Jak, že to říkáte? Jo! Dostaneš trest!" on se na mě vyplašeně podíval. Předklonila jsem se a zakousla jsem se. Pila jsem dokud nepadl do bezvědomí. "Příště si nezačínrj." setřela jsem si krev z pravého koutku a rozešla se z kuchyně.

"Co se stalo, že jsi byla, tak naštvaná?" zeptal se Laito s tím jeho úšklebkem. "Laito pojď blíž. Mám pro tebe dárek." přišel ke mně a já se mu taky zakousla do krku. "To máš z minule." ušklíbla jsem se a šla do pokoje.

"Kiro! Ty mrcho! Kde jsi?" slyšela jsem řvát Laita. "Chichi. Budu muset Yui. Zatím" ušklíble jsem se a zdrhla. Byla jsem u Yui, takže jsem zdrhla oknem. "Uf!" funěla jsem jak parní válec.

Doběhla jsem k jezeru, kde jsem se usadila. "Pořád je to tu nádherné." zašeptala jsem zasněně. Budu se tu schovávat do rána.

Ani ne za hodinu se rozednívá a já začínám být unavená. "Na chvilku se natáhnu a potom půjdu zpátky." rozhodla jsem se. Tak jsem si lehla a zavřela oči. Ani ne po pěti minutách jsem usla.

Sen...
Sedím v nějaké místnosti. Na proti mě je má matka. "Matko." zašeptala jsem. "Gomen. Kiro... Nemyslela jsem si, že po tobě půjdou až tak." sklopila pohled. "To nic matko ty za to nemůžeš." zašeptala jsem. "Jen nechápu, jak jsem se sem dostala?" podívala jsem se na ní tázavým pohledem. "To já. Má upírská síla zůstala v tobě. Proto mě vidíš." usmála jsem se."Aspoň nějaká síla." Potom jsem upadla do tmy.

Konec snu...

S trhnutím jsem se probudila. Usmála jsem se, když jsem zjistila, že už je světlo. Rozešla jsem se zpět k sídlu.

Otevřela jsem dveře od sídla. "Kiro! Tak sagra, kde jsi ty mrško?!" "Neko-chan!" slyšela jsem Ayata a Laita. Ušklíbla jsem se a rozeběhla se do pokoje.

V pokoji jsem měla jistou návštěvu. "Yuumo?" překvapeně jsem se na něj podívala. "Kiro... Hledají tě, prý jsi jim pila krev. " "Ayato se ze mně napil včera a já si tu krev vzala zpátky a nechala ho na stejném místě. A Laitovi jsem to vrátila, protože se ze mně napil před dvěma týdny." pokrčila jsem nevinně rameny. "Aha." "No nic jdu se učit." "Dobře, tak zatím." usmála jsem se. Všimla jsem si dopisu na stole a když jsem si všimla písma, tak bych mohla říct, že bych teď byla radši mrtvá. Začali se mi kutálet slzy po tváři. "Jak se ten hajzl opovažuje?! Zmrd! Chce mě zabít a potom se che na mě přijet podívat! Ts! Takovou ti radost ty hajzle neudělám!" zaječela a všihla jsem s dopisem do koše. Tak a mám po učení a to zítra mám školu.

"Kiro! Co se děje?!" priběhla Yui. "Ale nic... Jen rodinné problémy." zavrčela jsem. Ležela jsem na posteli a rukou si zakrývala oči. "Jak já ho nenávidím! Hajzl to je! Ne otec, hajzl!" zavrčela jsem. Yui vypadala vyděšeně. No a kdy potkáte večně klidnou Kiru, takhle naštvanou, že? Vstala jsem a usedla za stůl. Začala jsem klepat prsty o desku. "Promiň Yui já se jdu konečně učit." usmála jsem se a vytáhla si matiku.

V matice jsem úplně plavala. "Ts. Kéž by ta matika nebyla. " zasyčela jsem, protože to znamenalo, že budu muset jít za Rukim nebo Reijim a to by znamenalo, že bych musela poslouchat ty inteligentní řečičky a to jsem fakt nechtěla. "Pomóc! Já chci sprovodit z tohohle světa!" zaúpěla jsem. "Já ti to milerád splním. Neko-chan. " "Jé Laito!" usmála jsem se nevinně. "Co to máš na tom krku? Jé promiň, já zapomněla, že jsem z tebe pila a vyrovnala účet" ušklíbla jsem se nad tím jak byl naštvaný.  Přešel ke mně a vzal mě za ruku a dotáhl k posteli. Povalil mě na postel a držel mi ruce nad hlavou abych nemohla zdrhnou. "Víš Laito. Já mám takovou výhodu nad vámi úchyly." "Jakou?" "Tuhle." proměnila jsem se a seskočila z postele. Zase jsem se proměnila zpátky. "Ts." zasyčel a přešel ke mně, ale já jakožto hodně běhající stvoření jsem mu utekla.

Doběhla jsem do obýváku, kde seděl Ruki a Reiji a výjimečně se nehádali. "Kiro? Co se děje," "Ten idiot Laito, mně by v MÉM pokoji byl schopný znásilnit." zamračila jsem se. "Hajzl." zasyčela jsem. "Ale no tak Neko-chan, takhle se nemluví o lidech a hlavně jsi děvče." ušklíbl se na mě. "Ale o debilech jako jsi ty jo. A navíc ty nejsi člověk, nýbrž upír úchyl. Vypatlanče."

Asi jsem se zapomněla zmínit jak to mezi mnou a Subarem je co? No nijak, řekla jsem, že potom všem nechci s ním být. Ale k srdíčku mi nehorázně přirostl Yuuma. Ale! Ten se na mě z nějakého důvodu urazil.

Jdu po chodbě. Je půlnoc a já jsem krásbě čilá. Uvidím Yuumu jak stojí u zabradlí na bálkoně. Stoupnu si vedle něj a on mi vytáhne z kapsy deník mé matky. "Ts. Na co nosíš u sebe deník tvé matky?" "Jako vzpomínku. A teď mi ty řekni co s tebou je?" on se na mě otočil s vražedným pohledem. "Nevíš? Si nepamatuješ jak jsi se líbala s tím imbecilem?" ztuhla jsem. "Tohle bude tvůj trest!" protože byla pod náma voda tak jsem si uvědomila co chce udělat. "To neuděláš!" stalo se. Pustil ten deník. Já neváhala a přelezla zábradlí a skočila pro něj. Deník jsem chytla a hodila mimo dosah vody. Potom jsem dopadla do vody. Jestli mě za to nenávidí, měl mi to říct. Nehodlala jsem vyplavat. Chtěla jsem se zabít. Ale nějaký dobrák mi v tom zase zabránil.

Rozkašlala jsem se. "Y-yuumo" zašeptala jsem, mžourajíc na klučina s vlasy v culíku. "Proč?" zašeptal se dlzami v očích. "Nejsem pro nikoho důležitá... Bylo by to lepší... Jsem jen zrůda, která se neměla zrodit..."zašeptala jsem.