Dům úpírů [Dokončeno]

8

Píseň: Red-Hymn for the missinng

Došli jsme do jídelny a mě se rozzářily oči. Proč? Bylo takoyaki. Přihnala jsem se ke stolu jak malé dítě. "Jak dětinské" prohlásil Reiji. "Nech si to v tomhle dnu pro sebe jo?" ozval se Ayato. "Jo! Tuhle večeři mi nezkazíš!" prohlásila jsem a sedla ke stolu. Cpala jsem se jak pominutá.

Vstala jsem od stolu a šla do pokoje. Byla jsem předcpaná a spokojená.

Na stole jsem objevila vzkaz.

Milá dceruško,
Tak takhle jak ses ke mně zachovala včera, se ke mně chovat nebudeš!
Dnes místo školy přijď na mýtinu u jezera. Bude to rozhodující boj. Pokud vyhraješ, tak vás nechám napokoji. Ale pokud prohraješ, tak si tě odvezu k sobě. A opovaž se vzít někoho sebou. Nebo je pozabíjím!
S láskou tvůj milý otec.

Ztuhla jsem a zatla pěsti. Fajn! Rozhodující boj. Chce ho mít, tak ho taky bude mít. Ale já vyhraju. Musím čekat než všichni odejdou do školy a musím simulovat. Super! Vždy nesnáším, když někdo simuluje a já teď musím!

Ani ne za hodinu za mnou přišel Reiji abych se připravila. "Reiji, dneska se necítím nejlíp. Zůstanu ležet doma." Přikývl. "Má tu někdo zůstat?" "Ne to je v pohodě." Zachumlala jsem se víc pod peřinu. "Fajn" odešel.

Všichni jsou ve škole a já jdu k jezeru. "Jsem rqd že jsi přišla." Ozval se slizký hlas mého otce. "A já se tě ráda zbavím!" Zavrčela jsem. Pousmál se. "To uvidíme. Zaútočil a já ho odrazila.

Bojujeme nějakou dobu a já to pomalu přestávám zvládat. Najednou mě drápy probodl. "Tady končí tvá svoboda zlato!" Zasmál se a já si to uvědomila. Prohrála jsem. Po pěti minutách jsem omdlela.

Cítím na svých rukách okovy a řetězy. Co to má být?! Snažím se pohnout, ale ty okovy se zařezávají, takže mě začnou ruce po chvíli bolet. Chápu. Tohle je otcova mučírna. Stekla mi slza. Už nikdy neuvidím Yuumu a jeho starostlivý výraz, Rukiho a jeho přísnost, Azusu s jeho obvazy a Koua a jeho blonďatou hlavu. "Ale neplakej má milá, teprve si začneš užívat." Ozval se otec a já na něj upřela vražedný pohled. "Ale, ten pohled není hezký. Prosím usměj se. Za chvíli si užijem." Ušklíbl se. Jo, užiješ si leda tak ty! A ještě na mě! "Hajzle!" Vypustila jsem z úst. Rána. "Ts!"zasyčela jsem bolestí.

Pohled Lili...

Přišli jsme ze školy domů a já se šla podívat na Kiru. "Kiro?" Zaklepala jsem. Nic. "Kiro! Haló tohle není sranda!" Zvýšila jsem hlas. "Já ty dveře vyrazím!"vyhrožovala jsem. Vyrazila jsem tedy dveře a podívala se na postel, kde měla naše marodná osoba být. Problém byl v tom, že nebyla. "A sakra!" Podívala jsem se na stůl. Ležel tam papír a na něm vzkaz od jejího otce. "Doprdele!" Zaklela jsem a rozeběhla se dolů, kde byli Sakamaki a Mukamy. "Upíří máme problém!" Zavolala jsem. "Co se děje, Lily?"postavil se Yuuma. "Kira je nejspíš u jezera a bojuje s jejím otcem!" Řekla jsem zadýchaně. "Cože?!"zařval Yuuma. Subarovi to bylo očividně jedno. "Jdu tam!" Rozhodl se Yuuma, ale já ho zastavila. "Jdu tam já! A nikdo se od vás nehne! Kdyby něco zavyju!" Zamračila jsem se. "Buď opatrná Lily!" Podíval se na mě vážným pohledem Shu. Já ho, tak žeru! Ušklíbla jsem se v duchu.

Od hlavních dveří jsem se rozeběhla k jezeru.

Když jsem doběhla k jezeru nebyli tu. "To ne..."zašeptala jsem a začali mi stékat slzy. "Kiro... Ty jsi prohrála? Nikdy jsi přeci neprohrála! Tak proč teď, proč dneska? " Šeptala jsem. Přeměnila jsem se a zavyla.

Ani ne po deseti minutách dorazili Sakamaki a Mukamy. "Kde je?" Zeptal se vyděšeně Yuuma. "Ona..." "Ne! To není možný! Že ne?!" Vehnali se mu slzy do očí. Shu si ke mně klekl a objal mě okolo ramen. Brečela jsem mu na hrudníku.

Pohled Kiry...
Jsem tu podle mě den a jsem tak moc zbitá, že to není možný. Určitě si nikdo nevšiml, že jsem zmizela. Pomyslela jsem si smutně."ani Yuuma" zašeptala jsem. Dlouho jsem nezůstala s otevřenýma očima a upadla do bezvědomí.

Slyším jak mě někdo sundavá z pout. Pomalu otevírám oči. "Y-yuumo? Jsi to ty?" Zašeptala jsem. On se usmál a přikývl. Musela jsem být v bezvědomí sakra dlouho. "Jak dlouho jsem tu byla nevíš?" "Po pravdě bych tu to ani nechtěl říkat, ale když jsi se zeptala. Měsíc. Byla jsi tu měsíc." Zděsila jsem se. "M-měsíc?" Přikývl. "Tak dlouho nám trvalo než jsme tě našli." Natiskla jsem se na něj víc. "Kde jsou ostatní?" "Venku." Zavřela jsem oči. ,

"Kiro!" Dorazili jsme ven. "Lidi... Teda upíři!" Usmála jsem se. Lili se ke mně hned přihnala. "Co ti to ten zmetek dělal?" Zavrčel Kou. "To je jedno..." Sklopila jsem pohled. "Ne! Neudělal to! Že ne?" Zděsila se Lili. Přikývla jsem. Celý ten měsíc mě znásilňoval. Celou dobu. Roztekly se mi slzy. Lili mě natiskla k sobě. "Sh... Už je dobře..." Chlacholila mě. Všichni na mě civěli. "Cože jí to dělal?" Zeptal se Ayato. Subaru mu hned vrazil. "Ty pitomče, nevidíš v jakém je stavu?" Zavrčela Lili. Přestali mi téct slzy. "To je v pohodě. No... Znásilňoval mě..." Zašeptala jsem. Bylo vidět, že všichni stuhly. Smutně jsem koukala do země. Najednou ke mně přišel Kanato. "Teddy , běž na chvíli ke Kiře." Řekl medvídkovi. Usmála jsem se. "Vstávej." Podal mi ruku Yuuma. Podepřel mě pod ní a z druhé strany Lili. "Jdeme domů."usmál se zářivě Laito. "Konečně..." Usmála jsem se a naposledy se podívala na tu budovu mé bolesti. "Sayōnara, otče." Zašeptala jsem.
.......
Lidičky! Jsem tu zas s novou kapitolou! Budu psát takhle dlouhé kapitoly, ale nebudou vycházet každý den. Nevadí? Tak zas u další kapitoly! Zatím sayōnara.❤🙏