Dáme rande, Weasleyová?

Kapitola Čtrnáctá

Rose stála ještě chvíli na chladné chodbě, než se vzdala. Otočila se a s hlavou svěšenou odešla na školní pozemky.
Mířila roztřesenou chůzí k Zapovězenému lesu. Zaklepala na dubové dveře Hájenky, kde jí přivítala usměvavá tvář Rubeuse Hagrida.
Seděla s ním dobré dvě hodiny nad obrovským šálkem čaje a povídala si.
Hagridovi samozřejmě neušlo, že Rose není ve své kůži, raději se však rozhodl nechat na ní, jestli se mu rozhodne svěřit.
Později se Rose rozloučila, poděkovala za návštěvu a odešla. Posadila se k jezeru a hůlkou si prohrávala ve vzduchu s listem Vrby mlátičky.
Vyčítala si svou zbabělost, nebýt jí mohlo být všechno jinak.
Nejvíce jí ale zžíralo to, že Scorpiusovi znovu ublížila. Nechtěla to udělat, ale když jí řekl že všechno to, co řekla na ošetřovně slyšel, zmocnily se jí obavy.
,,Rosie?"ozval se za ní povědomý hlas.
,,Co se stalo?"zděsil se chlapec, když si všiml, že se jí lesknou oči.
Mlčela, tak se k ní jen posadil a přitáhl si jí do objetí.
Seděla u něho takhle ještě snad půl hodiny, hlavu mu zabořila do košile a zmáčela mu jí od slz.
,,Rose"šeptal a hladil jí ve vlasech.
,,Co se děje?"zeptal se znovu, když se její stisk kolem jeho těla uvolnil a ona už přestala vzlykat.
,,Jsem tak strašně pitomá, tak hloupá a zbabělá!"kníkla tiše rudovláska v chlapcově objetí.
,,Nejsi Rose, jsi ta najstatečnější a nejchytřejší holka co znám"řekl jí smrtelně vážným tónem.
,,Děkuju, mám tě ráda Snowdene" pousmála se na něho.
,,Já tebe přece taky, ty Weasleyová ztřeštěná"smál se Edward a pomohl jí na nohy.
,,Nezajdeme do kuchyně? Dáme si něco sladkého na zub"mrkl na ni.
,,Využívat ty nebohé tvorečky?"zhrozila se a chystala se protestovat.
,,Jenom jednou Rose, navíc oni to dělají rádi. Byli by smutní, kdyby neměli co dělat.."přemlouval jí.
,,Jenom pro tentokrát"souhlasila nakonec. Zahákla se do Edwardova nabízeného rámě a jelikož jí její kamarád vyprávěl samé vtípky a historky, neměla šanci smutnět a přestat se smát.
Došli k obrazu mísi s ovocem, Edwards polechtal hrušku, ta se rozesmála a na jejím místě se objevila  klika, načež oba vstoupili do kuchyně.
Okamžitě se k nim nahrnuli domácí skřítci a ptali se, co si přejí.
Edward si nadiktoval snad tunu sladkostí a Rose je požádala o tvarohový koláč s jahodami.
Posadili se k jednomu ze stolků a dali se do jídla, která jim začali skřítci nosit pod nos.
Edward se po chvíli svalil na desku stolu a hlasitě chroptěl.
,,Už nemůžu"zafuněl a Rose se rozesmála.
,,Vždyť taky žereš jako o život"smála se. ,,Neměl..neměl bys jít taky za Dominique? Jinak mi vyškrábe oči"cukaly jí koutky úst.
,,Už to zvládneš?"podíval se jí pátravě do tváře, hledajíc sebemenší známky toho, že nemůže zůstat sama.
,,Jen běž"mávla na něho, děkovala skřítkům a vyklouzla z kuchyně ven.
Bloumala prázdnou chodbou a teď, když tu už nebyl Edward ani Hagrid, znovu se jí to všechno vrátilo. Zamířila do knihovny, ale dokonce ani na čtení se nedokázala soustředit. Když jí začaly slzy kapat na knihu se seznamem kouzelných formulí pro pokročilé, rázně jí zaklapla a vrátila zpět do poličky. Opřela se o police a sedla si na zem.

•••

Scorpius seděl u okna ve Zmijozelské společenské místnosti a hleděl do hlubin jezera. Jeho tvář zaléval chladný stín a oči se mu leskly potlačovanými slzami.
Kdyby mohlo sklo v okně, kde právě seděl, mluvit, snažilo by se marně spočítat kolikrát tu tenhle chlapec seděl a potlačoval pláč, kvůli jedné zrzavé pihaté dívce z Nebelvíru.
Ostatní studenti Zmijozelské koleje kolem něho procházeli bez povšimnutí. Taková tahle kolej zkrátka byla. Někdy měl pocit, že sem vážně nepatří ale tušil, že se svým příjmením ani jinde skončit nemohl. On přece takový nebyl, nebyl tak chladný a neměl srdce z kamene. Ta bolest která ho právě teď svírala u srdce to dokazovala. Ta bolest co cítil už tolikrát, ale teď byla o mnoho větší. Teď, když znal pravdu. Slyšel co mu Rose šeptala na ošetřovně, a ona se pak znovu stáhla a uzavřela se před ním. Teď to bylo jiné než dřív, kdy na něho křičela a nadávala mu, sesílala jednu kletbu za druhou, tentokrát to bylo jiné, mnohem horší.
Kdyby jen tak věděl, že v ten samý moment seděla rudovlasá dívka jeho srdce mezi policemi knih, pihaté tváře jí zmáčely slzy a cítila stejně silnou bolest u srdce, z toho, jakou si její strach a stydlivosti vyžádali tentokrát daň. Kdyby to věděl, nejspíš by se zvedl, běžel za ní a konečně jí políbil. Ale mělo by to vůbec smysl? Znovu by ho poslala pryč a uzavřela se před ním. Nebo snad ne?
Ale Scorpius Malfoy nic z toho nevěděl a tak jen seděl a nechal slzy překročit hranici očních víček.