Po tak dlouhé době jsem se cítila konečně volná. Mé srdce zaléval příjemný pocit štěstí a já jsem si přála, aby nikdy nezmizel.
Otevřela jsem oči. Nejdříve mi nedocházelo, kde to vlastně jsem. Měla jsem ještě rozostřené vidění, takže rozhlížet se po pokoji mi zrovna nepomáhalo.
Po chvíli jsem mohla konečně vidět normálně. Byla jsem v nemocnici. Měla jsem ruku a nohu v sádře. Hlava mi tak třeštila, že jsem myslela, že mi snad každou chvílí praskne. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo, ale nešlo to. Pamatovala jsem si jen cestu do školy a...a pak prázdno, jenom tma. Nic víc, nic míň. Ten fakt mě sžíral ještě víc než samotná bolest.
Po chvíli se vzbudila mamka, která seděla naproti lůžku, na kterém jsem ležela. Vypadala nevyspale a ustaraně. Hned jak viděla, že jsem při vědomí, přišla ke mně a začala se mile usmívat. Tenhle úsměv jsem u ní neviděla už jakou dobu. V posledních týdnech trávila většinu času v práci. Otec ji opustil ještě před tím, než jsem se narodila a teď jsme se dostávaly do jisté finanční krize. Snažila jsem se pomáhat, jak to jen šlo, ale bohužel ani to nestačilo. Proto vidět ji teď šťastnou, i když za těchto okolností, mě dost potěšilo.
Holčičko, jak ti je? Jsem tak ráda, že ses probrala, už jsem pomalu začínala ztrácet naději.
Proč? Co se stalo?
Srazilo tě auto při cestě do školy. Když tě přivezli na sál, už jsi nedýchala. Na pár minut jsi... umřela.
Doktoři říkali, že jsi utrpěla otřes mozku. Byla jsi měsíc v kómatu, bez jakýkoliv známek zlepšení. Teď ses mi ale konečně vrátila.
