Šla jsem si prohlédnout, jak vypadá dům zevnitř. Přišel mi úžasný už od prvního okamžiku, co jsem do něj vstoupila. Pravděpodobně tu nikdo od posledních obyvatel nikdy nebyl. Všechno bylo tak zachovalé. Jako kdyby to celé čekalo právě na mě.
Dům měl včetně přízemí ještě jedno patro a sklep. V přízemí se nacházel velký obývací pokoj. Stál tu starý kožený gauč, dřevěný stolek, rádio a další obyčejný nábytek. Na komodě byly postavené obrázky dvou chlapců ve věku kolem dvanácti let. Určitě to byla dvojčata. Vedle byla malá kuchyně. Kuchyňská linka a stůl se čtyřmi židlemi. Na stole stále ležely připravené talíře a příbory.
V patře byla už jenom koupelna, ložnice a větší dětský pokoj. Všude po stěnách chodby visely obrazy. Některé vypadaly jako portréty doktora a jeho rodiny, většina by ale v normálních lidech vyvolávala bezpochyby strach. Zdálo se, jako by každý obraz měl duši a vyprávěl jiný příběh.
V dětském pokoji byly dvě postele, stoly, skříň a spousta hraček. Válely se po celé podlaze.
V ložnici byla už jenom manželská postel, šatní skříň a noční stolek.
Když už jsem prošla patra, která mě nijak zvlášť nezajímala, vydala jsem se do sklepa.
Vybavení samotného sklepa mě dost překvapilo. Pravděpodobně sloužil jako pracovna. Veškerý nábytek vypadal moderněji, než kterýkoliv ve dvou patrech nad ním. Byl tu stůl s několika deníky, ze kterých se dalo stěží něco vyčíst. Jedna stěna byla pokryta knihovnami, které skýtaly všemožné druhy knih. Našli jste tady cokoliv, od dramat až po odbornou literaturu. Uprostřed stál silný železný stůl, na kterém ležely různé druhy nožů, pilek a dalšího nářadí. Na některých bylo stále trochu zaschlé krve. Lepší už to snad být nemohlo.
