Stála jsem nad ní, jak kdybych zmrzla. Už skoro nedýchala. Vyndala jsem jí látku z pusy, abych viděla její poslední výdechy.
Bylo to fascinující. Z jejího oblečení zbyly jen cáry. Celé její tělo bylo zakrvácené a všude trčely kusy masa a svalů. Na dost místech prosvítaly bílé kosti a občas i něco jiného. Některé části visely jen na několika málo tkáních, které ještě kyselina nestihla rozežrat.
Nemohla jsem se hýbat ani odvrátit zrak od toho zohaveného těla. To, co jsem si tolik měsíců přála, se konečně vyplnilo. Mojí rukou zemřela lidská bytost. Bytost, která si smrt zasloužila. Že ano? Nezasloužila si žít a někdo ji musel připravit o to, k čemu přišla neprávem.
Dokonce i hlasy v mé hlavě na chvíli zmizely. Najednou jsem byla úplně sama. Sama v temnotě a mohla přemýšlet nad tím, co jsem vlastně udělala. Na chvíli mi všechno přišlo jako špatný sen. Jako kdybych se vrátila do období před nehodou, kdy jsem měla úplně obyčejné přání. Začínala jsem litovat toho, co jsem udělala. Tohle jsem přece nikdy nechtěla.
Sedla jsem si na zem ke knihovně, chytila si rukama kolena a opřela o ruce hlavu. Zavřela jsem oči jak nejvíc jsem jen mohla. Chtěla jsem se objevit někde jinde. Doma, v lese, ve škole, v nemocnici, kdekoliv...jen ne tady. Nechtěla jsem tu být už ani minutu.
To ale nepomohlo. Byla jsem pořád tady. Vedle své mrtvé spolužačky.
Bouchla jsem hlavou o knihovnu. A pak znovu a znovu. Věřila jsem, že mi to pomůže. Jediné, co se ale stalo, bylo, že na mě spadla kniha. Měla koženou vazbu a byla převázaná tenkou šňůrkou. Vypadala jako deník. Otevřela jsem ho a snažila se v něm číst. Na prvních stránkách bylo napsáno pár slov, které jsem stěží přečetla.
Snad naleznu míru, jež srdce mé žádá.
A všechno utrpení, jež jsem způsobil, změní se v lásku, která bude provázet zbytkem života každého, kdo si to zaslouží.
