Konečně začaly prázdniny. Už nemám ani sádru a moje problémy se spánkem se výrazně zlepšily. To budou ale asi jediné pozitivní věci v mém životě.
Během těch pár měsíců jsem se naprosto změnila, vím to. Každý den mě sžírá stovka myšlenek a pocitů, které chtějí vidět utrpení. A je úplně jedno, jestli jde o mé vlastní, cizích lidí nebo těch, kteří mi jsou nejbližší. Nejdřív mě štvalo, že jsem to nemohla nijak ovlivnit, ale časem se to změnilo. Nejenom, že už jsem si na to zvykla, ale potřebuju to čím dál víc. A už to nechci jenom držet v sobě, potřebuju cítit tu bolest a bezmoc.
Potřebuju vidět tu beznaděj umírajícího člověka. Ten moment, kdy ví, že už nikdy znovu nepromluví se svou rodinou, nikdy se nebude smát se svými přáteli, nikdy už nebude dělat to, co ho baví, nikdy neuvidí vyrůstat svoje děti. Už nikdy nezažije žádný pocit štěstí ani radosti. Jediné, co mu zbylo, je smutek. Samota, vztek, žal...a pak je konec. Konec všeho.
Musím to vidět, prostě musím. Nic jiného mi nezbývá. Možná jsem šílená, možná se tak cítí jednou každý. Ale já musím zjistit, co se stane, když to udělám. Třeba se mi pak uleví. Třeba ty hlasy v mé hlavě budou aspoň chvíli mlčet. Třeba ty kroky, které mě následují kamkoliv jdu...dýchání mi na krk, když večer usínám...našeptávání mi do ucha, kdykoliv mě někdo shodí...třeba to všechno prostě nadobro zmizí. A mně se konečně uleví. Třeba budu moct žít úplně normální život jako před pár měsíci, kdy jsem byla ještě to šťastné a vlídné děvče, kterému šlo jen o dobro její matky. A nebo objevím, co se ve mně ta dlouhá léta skrývalo. Kdo ví.
