Mohla bych to provést. Co by se stalo, když z tohohle světa zmizí jeden lidský život? Nikdo si toho ani nevšimne. Ale kdo by to měl být? Někdo z těch lidí, kteří mě každý den shazovali? Co se mi dokázali jenom posmívat, aniž bych jim cokoliv řekla nebo udělala? Všichni si zaslouží to samé. A já jim to s radostí dám.
Na konci města je jeden opuštěný dům. Během druhé světové války v něm žil doktor, který byl údajně vyšinutý šílenec. Dělal pokusy na členech jeho rodiny tak dlouho, až ji celou zabil. Po těch událostech zmizel a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Kdo ví, třeba bych toho s ním měla dnes spoustu společného.
Vlastně se divím, že s tím domem město něco neudělalo, ale třeba na něj už všichni zapomněli. Nachází se totiž na kraji lesa, kam nevedou žádné cesty. Posledních pár let jsem trávila v jeho okolí dost času, nikdy jsem se ale neodvážila jít dovnitř.
Vlastně to bylo klidné a mírumilovné místo. Kdykoliv jsem tam šla, cítila jsem se výjimečně. Jako by neexistovaly žádné problémy. Pokud by mi mělo něco přinést klid, tohle místo je pro to to pravé.
Ale jak tam toho člověka dostanu? Auto si mohu půjčit od matky. Sice nemám řidičák, ale děda mě učil řídit.
Když mě poprvé posadil na klín za volant, byla jsem ještě dítě. Vůbec jsem z toho neměla strach a vždycky jsem chtěla jezdit dýl...a dýl...a dýl. Děda před pár lety zemřel, ale za mé dětství jsem se od něho naučila tolik věcí.
Strašně rád lovil a já ho za to tak obdivovala. Občas mě vzal na lov sebou, ale vždycky jsem všechny zvířata vystrašila. I tak se ale snažil, abych si to užila co nejvíc, což se mu naprosto vždy povedlo.
Teď bych mu za to všechno chtěla poděkovat. Bez něho bych nikdy nedokázala uskutečnit svůj budoucí plán.
