Když byla noc, vždycky mi přišlo, že jsem v celé nemocnici sama. Od té nehody jsem snad ani jednou pořádně nespala. Dřív jsem nikdy problémy se spánkem neměla. Ale teď? Přišlo mi, jak kdyby mě něco každou noc budilo. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že budu moct jít brzy domů.
Na pokoji jsem byla sama. Sama se svými myšlenkami. Většinou jsem si v hlavě přehrávala různé scénáře katastrof a nehod, které by se teď mohly stát. Občas to bylo tak strašné a zvrácené, že jsem vystrašila sebe samotnou.
Dnešní noc ale byla jiná. Chovala jsem se víc paranoidně, než obvykle. Sice jsem nikdy nevěřila na žádné nadpřirozeno, ale ten pocit, že se na mě někdo dívá...prostě jsem z toho bláznila.
Můj pokoj byl ve staré budově, kam z ulice nesvítila ani jedna pouliční lampa. Dokonce ani měsíc si nenašel cestu dovnitř, takže tu byla skoro pořád tma. Hustá, neproniknutelná tma.
Poprvé jsem slyšela někoho chodit. Trochu se mi ulevilo, protože jsem byla ráda, že v takové noci nejsem sama. Pak mi ale došla jedna věc - ty zvuky šly z mého pokoje. Někdo pomalu přešlapoval u dveří. Pak ale byl každý krok hlasitější. Snažila jsem se poslepu nahmatat vypínač k lampě, kterou jsem měla nad postelí. Zapnula jsem lampu, ale ta se nerozsvítila. Najednou kroky ustaly. Měla jsem pocit, že to došlo k mé posteli a zíralo to na mě. Neviděla jsem ale žádnou postavu. Žádný obrys, nic. Těch pár chvil mi přišlo jako celá věčnost. Nemohla jsem dělat vůbec nic, jen čekat, co se stane.
Lampa se konečně rozsvítila. Už jsem si mohla prohlédnout pokoj, nebylo v něm ale vůbec nic. Žádný náznak toho, že by tu kdokoliv byl. Řekla jsem si, že to nemohlo být skutečné, že na mě doléhá nedostatek spánku a tak jsem se jen pokoušela znovu usnout.
