Konečně jsem byla doma. Myslela jsem, že až budu v prostředí, které znám, uleví se mi. Ale pocit, který mě provázel od té noci v nemocnici, se mě stále držel. Ať jsem byla kdekoliv, měla jsem pocit, že je někdo se mnou.
Do školy mě musela mamka vozit. Neměli jsme tu žádný bezbariérový přístup, takže dostávat se každý den i těch pár schodů do přízemí, byla celkem výzva. Přišlo mi ale zbytečné do té školy vůbec chodit. Stejně budu muset dělat opravné zkoušky, tak proč raději nezůstat doma. To se ale nelíbilo mamce. Chtěla, abych dodělala školu a pak šla na výšku. Myslela si, že kdybych místo učení se ve škole byla doma, nezvládla bych to už vůbec. To ale nebyl můj problém. Už od mala jsem byla chytřejší než ostatní děti a to se dost projevovalo jak na výsledcích, tak přístupu ostatních lidí.
Většinou jsem nebyla moc oblíbená, ale to mi vůbec nevadilo. Zvykla jsem si dělat věci sama, po svém, aniž by mě kdokoliv omezoval.
Po nehodě se samozřejmě nic nezměnilo. Pořád jsem byla jen ten, kdo se stranil jakéhokoliv kontaktu s lidmi a raději žil ve svém vlastním světě. Nebo aspoň tohle si mysleli moji spolužáci. Možná měli pravdu.
Většinu dne jsem byla zamotaná ve svých myšlenkách. Ani různé katastrofické scénáře mě neopustily. Tentokrát ale byly mnohem živější. Přišlo mi to skoro jako realita, když jsem viděla své spolužáky umírat. Když je plameny pomalu spalovaly jednoho po druhém. A já tam jen tak stála a celé to pozorovala. Až jsem cítila tu bolest, to utrpení, kterým si procházeli. Jak v jejich očích mizely poslední zbytky naděje, že přijde někdo, kdo je osvobodí od jejich bolesti. Líbilo se mi to. Jistým způsobem mě to naplňovalo něčím, co jsem ještě nikdy necítila. A chtěla jsem víc. Mnohem víc.
