Sedla jsem si stranou a pozorovala, jak se Betty utápí v bolesti. Pořád se snažila křičet.
Víš, nic z toho se nemuselo stát. Kdybys mě prostě jen nechala žít můj život a nevšímala si mě... Možná bych v sobě necítila veškerou tu zlost, bolest, strach. Ale tys to očividně chtěla jinak. Tak jsem ti jen dala, co sis zasloužila.
Po chvíli jsem šla opět k ní a rozlila jí kyselinu v menší míře po téměř celém jejím těle vyjma obličeje. Vrátila jsem se na svou židli a zadívala se do země.
Nemám to komu jinému říct. Od té nehody nemůžu spát, pořád jenom myslím na vraždu. Ale nejsem to já. Nikdy jsem to já nebyla. To on, dostal se mi do hlavy. Když jsem byla nejméně obezřetná. Podařilo se mu změnit způsob mého myšlení. Občas to dokážu dostat pod kontrolu, ale poslední dobou...je to čím dál horší. Nevím, zda mu tvoje oběť pomůže.
Ale v tenhle okamžik sloužíš pro vyšší dobro. Moje i všech ostatních lidí, které jsi šikanovala. Nikdy jsem nezažila takový pocit euforie. Přijdu si, jak kdyby mi tvá pomalá smrt dodávala sílu žít a dál bojovat. Možná tě dnes dokonce nezabiju. Možná pro tebe bude lepší osud umřít bolestí... samotná... zostuzená.
Zvedla jsem hlavu, abych se podívala do jejích zalitých očí. Nebylo v nich nic. Žádný náznak, že čehokoliv lituje, žádná bezmoc ani strach. Jako kdyby se smířila s tím, že přišel její konec. Z nějakého důvodu mě to naštvalo. Chtěla jsem ji vidět trpět celým jejím tělem s duší. Ovšem tělo bylo jediné, které trpělo. Je možné, že se dostala do stavu, kdy už psychicky nevnímá bolest? Protože jí bylo více, než je zdravý člověk schopen unést?
Nevím, co mě to popadlo, ale rozeběhla jsem se k ní a začala jí stříkat kyselinu do očí.
