Konečně odjela a já se mohla vydat k lesu. Cestou jsem si do batohu vzala pár nepostradatelných pomůcek a nějaké jídlo.
Když jsem dorazila, byla Betty už vzhůru. Měla úplně rudé zápěstí od toho, jak se snažila uvolnit si provazy. Dívala se na mě a přitom se snažila křičet. Skrz látku ale vydávala jen mručivé tóny. Vyndala jsem jí ji z pusy, abych slyšela, co krásného mi chce povědět.
Ty krávo, zbláznila ses? Co to jako má bejt, okamžitě mě rozvaž nebo si to pěkně odskáčeš!
Jen jsem se pousmála. Líbilo se mi, že ji mám pod absolutní kontrolou. Ona sama nemohla dělat vůbec nic. Snažila se křičet a kopat, ale nebylo jí to k ničemu. Vyndala jsem z batohu dvě půllitrové střičky po okraj plné průhledných tekutin a šla k ní.
Víš, co v tom je?
Ne? S radostí ti to povím.
V jedné z nich je obyčejná voda. Druhá možnost už se ti ale nebude tak moc líbit. Je v ní totiž silná kyselina, která ti pomalu rozežere kteroukoliv část tvého hnusného těla. A ty budeš mít tu čest si vybrat!
Vždycky jsem věděla, že jsi magor! Jsi stejná jako tvůj mizernej dědek, nikdy v životě nic nedokážeš! Myslíš si, že se tohle nikdo nedozví?! Hned, jak se odsud dostanu, řeknu to úplně každýmu a ty už nikdy neuvidíš sluneční svit!
Nechtěj mě rozesmát.
Z tohohle baráku živá neodejdeš.
Pomoc! Pomozte mi někdo! Jsem tady dole! Je tu se mnou magor, co mě chce zabít!
Ale no tak, nedělej si to těžší, než to je. Tady dole tě stejně nikdo neuslyší. A kdyby se náhodou zvuky, jež se derou z tvého hrdla, dostaly mimo stěny tohoto domu, není v okolí nikdo, kdo by je mohl slyšet. Využij raději poslední chvíle svého života na něco kreativnějšího.
Nikdy se ti jen tak nevzdám! Pomoc!
