Táborové trable ✔

Manželé

Večer probíhal podle mých představ. Každá z nás si zatancovala, s tím s kým chtěla, i když to byl třeba jen jeden tanec. Quentin se odhodlal pozvat k tanci Rózu, ta přijmula, i když za tím neviděla nic víc, než kamarádství, což Quentin nechtěl. Když mi pověděl o tom, že ji pozve, naplno jsem ho podpořila, ale unikla mi malá překážka. Robert. Myslela jsem si, že ho zmlátí nebo mu aspoň vynadá, ale naštěstí se tak nestalo. Robert využil šance a zatančil si s Patricii. Snažila jsem se pohnout i s Dorkou a Cedricem. Sice jen jeden tanec, ale Dorce to stačilo natolik, aby o tom vyprávěla celou noc. Pořád mluvila o tom, že pokud bychom ji za ním nedotáhli, tak by s ním netančila. Dokola a dokola nám děkovala. 

Ráno po úžasné noci nás čeká, ještě lepší den nebo aspoň pro mě. Hráli se Státy.

,, Rozdělíme vás teď do osmi týmů a první disciplína bude běh" oznámil nám Filip po snídani. Celodenní hra spočívá v tom, že se rozřadíte do týmů. Se svým týmem následně trávíte celý den a absolvujete různé hry proti ostatním státům. Každá skupina reprezentuje nějaký stát. Jelikož kluků bylo osm každý byl prezident jednoho státu. To taky znamenalo, že každá holka z našeho oddílu bude manželkou jednoho z prezidentů. První manželský pár vytvořili Ema s Quentinem. Ti byli dobří kamarádi, takže si nestěžovali. Quentin byl prezident Německa. Španělsku vládl Robert, který dostal Patricii. Nechci nijak urazit vztah mezi Robertem a Rózou, ale přece jenom mezi nynějšími novomanželi se něco děje. Dorka byla štěstím bez sebe když ji přiřadili k Cedricovi do Slovenska. Rusko zastupovali Oliver a Zoe. Já jsem byla nadmíru spokojená, když nás se Simonem dali do stejného týmu, a tak jsme se na jeden den stali mužem a ženou, kteří vládnou nad Českou republikou. Nezáviděla jsem Róze, která měla za manžela Matta a soutěžili za Polsko. Francii zastupoval David a Vanesa a nakonec Viktorie s Lucasem za Rakousko. Potom k nám přiřadili menší děti a začali jsme se chystat na štafetu.

Trasa byla pro každého stejná a to oběhnout tábor, což bylo nějakých 500 metrů. První museli běžet kapitáni a poslední jejich manželky jaká to diskriminace. Závod začal, předávali jsme spolu s Polskem a Španělskem na prvním místě. Poté to měli na starost ostatní. Náš tým si vedl dobře, a když jsem dostala kolík já měla jsem před sebou jenom Vanesu. Před ní mě hnala nejen touha po vítězství, ale také ona. Nebylo ji moc těžké ji doběhnout. Do cíle jsem tedy doběhla jako první. Tuto disciplínu jsme vyhráli. Můj výkon ocenil i Simon a dal mi to najevo malou pusou do vlasů.

Po abnormálně krátké přestávce byly na řadě impulsy. Hra, při které si mezi sebou týmy měří síly v tom, kdo má nejrychlejší reakce. Uděláte řetěz ze svých rukou a pomocí mačkání ruky spoluhráče vysíláte signál až na konec, kde se mačká tlačítko, které rozsvítí světlo. Kdo bude rychlejší, vyhrál. Tato disciplína nám nešla tak dobře jako ta před tím, ale stále jsme si drželi dobré ambice na vítězství.

Následoval skok do dálky. Tam, kam doskočí jeden, začíná skákat druhý. Skok nám šel a taky jsme si odnesli první místo.

Na ten samý princip se vrhalo koulí. A podle toho, že jsme opět měli nejdelší celkovou vzdálenost, nám tento typ soutěží vyhovoval. Byl však poslední.

Jediná větší pauza, kterou nám dopřáli, byla oběd a odpolední klid. A pak se začalo zase soutěžit.

V házení na koš jsme moc nevynikli.

Přišla na řadu moje oblíbená disciplína neboli přetahování lana. Jen jeden tým byl silnější než my.

Poslední soutěž uzavírala celou soutěž mezi státy. Ta soutěž je i moje neoblíbená. Musí se v ní lžící přemisťovat voda z kbelíku do misky s barvivem. Hra trvala dvacet minut a za tu dobu se nám podařilo nasbírat dostatek vody na to, abychom byli čtvrtí. Celkové výsledky nám nebyli známé z důvodu překvapení. Takže nám nezbývalo nic jiného, než spekulovat. Celkově jsem si dnešek užila, i když ještě není u konce. Večer po večeři nás přivítá táborák a doufám, že to bude třešnička na dortu.

Ještě před táborákem jsme si museli vytrpět nástup, který nebyl tak hrozný, jako vždy je. Byli jsme totiž natěšeni na výsledky a na to co dostaneme za celodenní snahu. Když Filip začal vyhlašovat, byla jsem nervózní, že budeme na horším místě než pátém. Jak tuto příčku přeskočil, tak jsem si oddychla a měla lepší pocit z dneška. Zbývali už jen dvě místa a my jsme pořád nebyli vyhlášeni. Druhé místo nás také minulo a to znamenalo, že jsme vyhráli. Odměna pro každý stát byla sladká a to doslova. Každý sice dostal jiný druh dortu, ale sladký byl. My konkrétně dostali dvoupatrový čokoládový. Celá naše skupina si šla dort nakrájet a sníst. Už jsem měla kousek dortu v puse, jediná překážka byl Simon, kterému se nelíbilo to, že umím sama jíst.

,, Doufal jsem, že tě nakrmím jako manžel svoji manželku na svatbě" Na jeho slova jsem zareagovala tak jak si to představoval. Svoji pochoutku jsem dala od pusy a Simon mi dal kousnout svého dílu. Po tomto činu mě pobídl, abych udělala to samé já. I když se mi to zdálo komické, udělala jsem to. Po jeho kousnutí jsem vzala na prst šlehačku a otřela jsem mu ji o nos.

,, Teď ji budeš muset slíznout" zaskočil mě Simon zatím, co jsem se mu smála.

,, Prosím?" nenechala jsem si poroučet.

,, slyšelas má ženo" nad tím oslovením jsem se pousmála. Nakonec jsem přistoupila na jeho požadavek a šlehačku mu jazykem olízla. Nejen šlehačka byla moje odměna, ale Simon mi jako dar dal pusu. Všichni jsme svůj podíl snědli a dostali jsme do táboráku volno. Samozřejmě, že jsme to s holkami využily jako drbací část dne.

Byl čas táboráku, a tak jsem si oblékla Simonovu mikinu, abych neumrzla. U ohně se už zpívalo a bavilo. Po našem příchodu si celý tábor začal opékat buřty, chleby, rohlíky no prostě, co chtěli. Já osobně jsem svoji sílu v rukou na držení klacku s párkem využít nemusela, protože to za mě udělal Simon. Abyste neříkali, že je pod papučí, sám se nabídl. Jak jsem očekávala, večer opravdu završil tento užitý den. Po vyčerpání repertoáru, a že byl tedy velice rozsáhlý, jsme táborák ukončili a museli jít spát. Jak už je zvykem Simon mi dal pusu. Pro jistotu dvě, tři a po desáté jsem už nepočítala.