PROTOŽE TĚ...NENÁVIDÍM!

1. KAPITOLA ✔

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem si nepomyslela, že budu proklínat svůj telefon či ráno. Bohužel nyní se to stalo skutečností. Abych to patřičně objasnila. Ze spánku mě vyruší šíleně hlasitý zvuk, který se mi nesnesitelně vrývá přímo do mého mozku. Jen co šokovaně pootevřu své oči, bodne mě světlo, až mě z toho začíná bolet hlava. Cítím se, jako bych tam měla tisíce střepů a navíc rozhodně shledávám můj jazyk větší, než aby se mi vešel do pusy a to šílené vedro? Bože jako kdybych byla uvězněná v pekle.

Můj mozek si žádá vysvětlení, kterého se rozhodně nejspíš dnes nedočká. „Sakra." Chytnu se bolesti za hlavu a začnu namáhavě přemýšlet. Tedy, spíš se pokouším vzpomenout na jakýkoliv moment z večera, který by mi objasnil můj svěží stav. Bohužel, moje paměť je ve stavu: vymazáno.

„Krucinál, au moje hlava. Co to tak vyzvání dlouho?" Zaúpím bolestí, která mě ničí zevnitř hlavy

Proklínám ten otravný zvuk, který mi ničí veškeré mé zbylé buňky. Už chápu, proč si člověk nemůže zvolit svojí oblíbenou písničku jako vyzvánění či budík. Ta hudba je příšerná. Bože můj. Proč? Podle melodie sice poznám, že to je zvuk mého telefonu. Ale opravdu nemám ani sebemenší tušení, kde vlastně můj drahocenný přístroj leží. Pokusím se podívat na noční stolek, kde má alespoň ležet budík, abych zjistila kolik je hodin. Bohužel ani ten svým pohledem nezahlédnu na svém místě. Začínám opravdu panikařit, jelikož jsem si uvědomila dnešní realitu.

„Sakra, ta blbá porada s prezentací." Bylo to jediné, na co si můj mozeček v tento významný moment nyní vzpomněl. Nezbylo mi nic jiného, než znova po tom příšerným zvuku začít pátrat a konečně zjistit kolik je hodin.

Vůbec se ale nedokážu soustředit. Sakryš, zrovna teď, když mám milion otázek v hlavě: Proč si vlastně nic nepamatuju? Ani to jak jsem se vlastně dostala domů nebo v kolik hodin. Podstatě mi ani nepřijde, že by má maličkost vůbec spala. Bože, ty přece víš, že rozhodně mě se za celou dobu mého dosavadního obyčejného pozemského života nestalo nic, co by přivolalo takový okno jako dnes. Slituj se nade mnou. Jsem přece tvá hodná holčička, která si sem tam dopřeje špetku alkoholu za odměnu. Ale rozhodně můj stav odpovídá spíš tomu, že jsem minimálně vypila barel tequilly.

„Sakra, sakra." Zakleju snad po probuzení už po milionté.

Pomalu se zkouším zvednout do takzvané polohy sedu. To jsem, ale opravdu neměla dělat, jelikož opět cítím tu ukrutnou bolest po celém svém těle. Konečně se ten příšerný zvuk utišil. Po druhé si sednout, už není tak nadlidský úkol.

„Chce to prostě cvik." Zašeptám. Jen co se podívám po ložnici, šokovaně odvrátím hlavu stranou, abych neviděla to, co mě teď momentálně rozhodilo.

„No do prdele, No do prdele to není možný!" Vykřiknu a svým zrakem se přesvědčím znova, zda to není jen přelud. Zaostřím a díky tomu se přesvědčím, že tohle je bohužel až moc krutá realita. U postele mám naházené mokré, zmuchlané oblečení, které jsem měla na sobě večer. Kdyby jen moje šaty. Přes křeslo hozené sako a košile, co rozhodně nepatří mě. A jako bonus navíc. Bože můj. Na zemi se válí tři obaly, které mi měli zachránit moje početí. Začínám panikařit. Přišla další otázka. Ale, sakra s kým?

Odhrnu pomalu peřinu. Začínám panikařit po druhé. A proč? Co nejlepšího se totiž může stát než ležet v Evině rouši, a přitom si nic nepamatovat. Moment. Abych nezapomněla. Je Vám jasné, že svůj byt nezdobím poházenými kondomy a pánským sakem. Lehnu raději omámeně zpátky do postele. Nešťastně zavřu oči s přáním, že to byl jen a jen pouhý sen a přitom se snažím počítat do deseti. Ani ne po minutě uslyším zvuk varné konvice, což mi ihned napoví, že ten dotyčný je momentálně v kuchyni. „No, do prdele."