Come back.... brother

7. kapitola

"Zkoumala jsem města a tohle je jediné místo, kde by mohl vládnout hlad." Zavrčela.

"U nás to tak bylo vždy..." Zamumlal jsem. Jsem tak rád, že není můj biologický bratr, to bychom spolu být nemohli už vůbec.

"Jasné..."

Dojeli jsme autem div ne jim do dvora. Matka vystoupila a zařvala, jestli tu někdo není a ze dveří od hlavní budovi vykoukl vychrtlý a pobledlý otec s dvojčaty.

"Co si přejete?"

Vylezl jsem z auta a šel k bráně. Vždyť se to tu rozpadá!

"Tatínku... dvojčata?" Špitl jsem,
i když jsem je neviděl. Mám strach. Bojím se jejich reakce na mě.

Táta zarazil dvojčata, která se ke mně chtěla rozběhnout.

"Pokud nic nechcete, odejděte odtud a nechte nás být, nic tu pro vás není, ani jídlo ani zvířata, ani lidé." Zamračil se.

"Já... chtěl jsem říct, že Michi je ve vězení a já jsem tu, abych vám to pomohl dát do kupy a napravil vám pověst. Mohl bych dovnitř?" Špitl jsem a začal plakat.

"Prosím tě mlč." Okřikla mě matka.

"Jsme tu jen, abychom zjistili, jestli někdo netrpý hladem za hlavu vašeho syna, kvůli jehož krádežím mi odchází nervy, ale jak vidím, kradl právem toť vše." Řekla, než mě donutila nasednout do auta a my odjeli. Jak...?

Proč jsem tak neschopný a ani jsem se neudržel u nich. Celou cestu jsem držel slzy. V zámku jsem se rozběhl k Michimu, vletěl do cely a rozbrečel se.

Nehorázně jsem se lekl když najednou nekdo rozrazil dveře od sklepa a pak i dveře mé cely. Co se děje...? Rozespale jsem se posadil, než mě cosi zalehlo.

"C-Co se děje?" Nechápal jsem Katsuovo náhle chování a slzy.

"Byl jsem na statku... a-a... vykali mi... promiň!" Fňukl jsem a pořádně ho objal.

"Nic jsem neudělal." Plakal jsem dál.

"Uklidni se Katsuo, zmatkováním to jen zhoršíš...." Objal jsem ho nazpět.

"Nic se naděje, dobře? Zlepší se to." Snažil jsem se ho uklidnit

"Myslíš?" Zavzlykal jsem smutně. Pokazil jsem to. Rodina mě odmítla, vykala mi a ani ke mně otec nepustil sestřičky!

"Určitě a už nebreč, hm?" Pohladil jsem ho po hlavě.

"Já to tak moc pokazil." Plakal jsem dál.

"Co jsi pokazil?" Zvedl jsem mu hlavu.

"Všechno.."

"Všechno těžko, když ještě dýchám." Líbl jsem ho na líc.

"Takto nemluv..." Šeptl jsme a objal ho pořádněji.

"Proč? Je to pravda. " Řekl jsem a vynaložil všechnu svou zbylou sílu, abych ho posadil, tudíž mi svou celou váhou netlačil na mé dolámané tělo.

"Bráško?" Koukl jsem na něj uslzenýma očima.

"Ano?"

"Slíbeš mi slzy?" Zamumlal jsem a lehce zčervenal.

"Jako malé dítě." Zasmál jsem se a začal mu je tedy slíbávat.

Pousmál jsem se a přestal plakat. Tohle mi chybělo, tak moc.