Come back.... brother

30. kapitola

Zrovna jsem s Michim na cestě na zámek. Spíše před jeho branami.

"Připraven?"

"Ne." Zamumlal jsem s nervórním smíchem a natiskl se víc k jeho boku. Vůbec se mi tak nechce, je to tam moc veliké a otevřené...

"To zvládneme." Usmál jsem se na něj a dal mu pusu na tvář.

"Nebudu tě sem moc často brát, když nebudeš chtít, budu jezdit za tebou a rodinou na statek."

"A nebudeš mít z toho problémy?" Starostlivě jsem na něj pohlédl.

"Ne, jsi můj snoubenec." Usmál jsem se.

"Myslím to bytí u nás a ne tady..." Špitl jsem.

"Ne a i kdyby, mají smůlu."

"Dobře." Skopil jsem pohled a pomalu kráčel za ním.

"Hlavu vzhůru, lásko." Vydechl jsem a otevřel nám bránu.

Tiše jsem kňuknul a naprázdno polkl. Bojím se, co na to vše řeknou ti ostatní... co když Katsua zavrhnou? Nechci, aby měl problémy...

"Klid, neboj se." dal jsem mu pusu na čelo a ruku v ruce šel dovnitř zámku,
"Bude to v pořádku, slibuji."

"Dobře..." Přidal jsem si trochu odvahy a se vzpřímenou hlavou šel vedle něj.

"Děkuji." Usmál jsme se a vešel dovnitř.

"Co tu vlastně budeme dělat?" Koukl jsem zase na něj.

"No, musíme oznámit veřejnosti naše zasnoubení." Přitiskl jsme si ho blíže
k sobě.

"A-Ale." Začal jsem okamžitě koktat a taky ihned zrudl až na prdeli.

"Neboj, to bude dobré." Pousmál jsem se a pak se usmál na jednu služku, co šla okolo.

"Není důvod jakkoliv vyšilovat, zlato." Zastavil jsem a dal mu pusu na čelo.

"A-Ale... t-to... ne!" Zaúpěl jsem a schoval si hlavu do jeho ramene. Ne....

"Pojď, půjdeme ke mně do pokoje, hm?" Vydechl jsem a stikl mu pevněji ruku.

"Fajn..." Kňukl jsem.

Pomalu jsme do něj došli a já se posadil na pohovku, jeho jsem stáhl na klín.

"Klid, ano? Nic se neděje."

"Je to víc než trapný..." Zamrmlal jsem. Já se budu chovat jako mimino, i když jsem už tak starej...

"Když to budu říkat měšťanům, nemusíš u toho být, ale při šlechtě ano, je to tradice." Vydechl jsem a dal mu pusu na krk.

"Vážně musím...?" Koukl jsem na něj.

"Bohužel, mluvit budu já, hm?"

"Jo..." Zamumlal jsem tlumeně.

"Máme času docela málo, ale musíš se uklidnit, hm? Počkáme."

"Omlouvám se..." Vydechl jsem a objal ho.

"Není za co, vždyť je to pro tebe něco úplně nového, já byl poprvé ještě horší." Pousmál jsem se a objal ho nazpět, "Je to v pořádku, nechám nám přinést sklenku vody, pro tebe, chceš?"

"Ne... Děkuji."

"Dobře." Kývl jsem.

"Děkuju..." Zamumlal jsem tiše a objal ho.