Come back.... brother

32. kapitola

"Ale tatí! Já to na sobě nechci!" Vyjekl Atsu. Jasně, ještě aby si vymrčoval, vždyť mu ten oblek strašně sluší! Tak co má proti? Ach jo. Za pár hodin má začít ceremoniál a on blázní kvůli obleku. Já narozdíl od něj blázním okolo všech příprav, chci, aby moje svatba byla perfektní..

"Budeš to mít zlatíčko, sluší ti to." Usmál jsem se a dal mu pusu na čelo.

"Ale je to nepohodlný!"

"Pane, jaká barva růží?" Došla za mnou služka.

"To je možné, ale to zvládneš, zatím si to můžeš ještě vysvléci, ano?" Usmál jsem se a rozcuchal mu vlasy.

"Bílé a světle růžové." Usmál jsem se. Líbí se mi a myslím, že Michimu taky. Spolu s ním jsme tuhle parádu naplánovali, ale jinak jsem ho do toho nechtěl tahat, přeci jen by toho měl moc. On měl za úkol pohlídat dvojčata a mamku s pečením. A hlavně se dneska nesmíme vidět...

"A co stuhy?"

"Pěkně to celé slaďte, takže buď do růžové nebo bílé. Na stole bychom chtěli vázy s bílými liliemi a něčím světle zeleným. Pokud se vám povedou zakomponovat i chrizantény bude to perfektní, ale nesmí to moc vyčuhovat a kontrastovat s okolím." Pousmál jsem se. Největší zážitek
z přípravy svatby bylo studování květin...

"A co dort?"

"Ten už má být skoro hotový, ne? Čokoládové těsto a jemný smetanový krém střídaný s také čokoládovým a jahodovým. Nákres jeho vzhledu jsem dal kuchaři." Usmál jsem se na ni a pustil Atsua, aby se z toho vysvlékl. Ten dort je hodně pestrý, chci, aby si v něm každý našel něco. Holky čokoládu, já a Michi jahody a mamka a tátou smetanu.

"Čím to má být polito? Bílá čokoláda nebo....?"

"Myslím, že to je v tom nákresu, ještě něco?" Vydechl jsme vyčerpaně a koukal na ni.

"Asi ne..." Odešla.

"Super." Usmál jsem se a šel se podívat, jak probíhá příprava stolu apod. Zatím dobrý, uff..

"Pane! Váš oblek se někde zasekl!" Doběhla za mnou udýchaná služka.

"A to jako kde?" Propálil jsem ji pohledem.

"Já nevím, měl tu být už před čtvrt hodinou!"

"Tak se o pokuste zjistit a to rychle." Zhluboka jsem se nadechl.

"Právě že nám to nejde."

"Tak se snažte dál."

"Nebylo by rychlejší jet naproti?"

"Tak někoho pošlete." Vydechl jsem.

"Nemáme koho..."

"Na zámku je lidí dost."

"Ale každý něco dělá!"

"Tak prostě někoho pošlete!" Jemně jsem zvýšil hlas, "Ale někoho, kdo nedělá nic zásadního."

"Pokusíme se..." Vydechla unaveně.

"Já vím, že je to těžké, ale zvládneme to." Usmál jsem se na ni. Vždyť ona má na starosti všechny teoretické věci, musí z toho být přepracovaná.

"Ještě že je to jen jeden den v roce..." Zabrblala si pod fousy a odešla.

"V životě!" Zasmál jsem se a šel dál dělat své věci.

"Tatiiiiii! Já mám hlad!" Došel za mnou škemrající Atsu.

"Lásko, tak si jdi do kuchyně vzít třeba jablko nebo půjdeme spolu?" Usmál jsem se a dal mu pusu na čelo. Pak jsem ho chytil za ruku a vydali jsme se do zámecké kuchyně, kde jsem ukradl chleba a domazal ho zbytkem marmelády.