Ten den❤/FF (Baxtrix,House,Artix)

[8]

"Bude mi to tady divné opustit"

Tak nějak jsme všichni tři v klidu posnídali. Poté jsem šla pomoct naskládat nádobí do myčky. Byl tam Štěpán takže jsem se ho mohla zeptat co mu je. "Hej děje se něco Štěpko?"
"Hele takže za prvé neříkej mi už nikdy Štěpko a za druhé se nic neděje" otočil se ke mě zády. "Ale noták. Vidím že ti něco je. Vadí ti snad že se bavím s Pepou?" Na tuhle otázku už vůbec neodpověděl.

"Víš ty co? Neodpovídej mi..." Dala jsem.poslední talíř do myčky a šla nahoru. Vešla jsem do Štěpánova pokoje kde jsem následně práskla dveřmi. Přidám si špatně. Jak kdybych jim rozvracela jejich přátelství. Už tu nemůžu být... Vzala jsem si svoji tašku a začala do ní házet své věci. Vešel do pokoje Štěpa. "Promiň že jsem se choval jako debil... Eee co to děláš?"

"Štěpo děkuju že ste mi chtěli v této situaci pomoct. Ale jak to tak vidím ubližuje to vám a ještě více mě. Půjdu radši domů... Ale i tam děkuju"
Někdo mi začal volat. Neznáme číslo. Většinou he neberu ale udělám výjimku.
Prosím?
Dobrý den je u telefonu slečna Pokorná?
Ano jsem to já potřebujete něco?
Tady doktor Novák,ošetřuji vašeho otce a bratra. Potřeboval bych abyste se nejlépe dnes dostavila do nemocnice.
Dobře tedy. A nemůžete mi aspoň něco malého říci co se děje?
Takové věci se přes telefon neřeší slečno. Omlouvám se.
Tak tedy v nemocnici.
Zavěsila jsem. "Štěpo musíme jet!"
"Jasně běžím pro klíčky" odběhl a já se šla rychle obouvat.

"Co se tam děje Viky?" "Nevím.." "Nechtěli mi to říct" " To bude dobrý neboj se. Jsem s tebou." Dořekl a chytil mě za ruku. Panebože moje srdce začalo neuveritelně rychle bít. Ale stejně jsem ji odstrčila. "Promiň Štěpo ale něco jsme si vyjasnili"
"Ne. To já se omlouvám." Pustil mě a položil si ruku na stehno. Zbytek cesty nepadlo ani slůvko...

Dorazili jsme k nemocnici. Štěpán zaparkoval a já se okamžitě rozběhla dovnitř. Štěpa zůstal v autě. Doběhla jsem na recepci a hned se nahlásila. Netrvalo to ani 5 minut a hned pro mě přišel doktor. "Slečno Pokorná?" "Ano to jsem já." "Ano jsem si vědom. Prosím pojďte semnou." Šli jsme dlouhou bílou chodbou která působila docela depresivně. Vešli jsme do jedné z místností.

Byl tam Adam při smyslech! Neváhala jsem a okamžitě jsem se k němu rozběhla a silně obejmula. "Bože můj Adame!" Snažila jsem se nerozbreče,ale nešlo to... "Za tohle vše můžu já.. Promiň mi to..." "Ty za nic nemůžeš. Kdybych nebyl takovej debil tak tady vůbec nejsem." Chvíli jsme si povídali jenže potom přišel doktor.

"Slečno Pokorná musíte bratra nechat trochu odpočinout. Takže pojďte prosím." Řekl doktor. A já to naprosto chápala. "Stavím se tu za tebou zas zítra bráško." A naposled ho silně objala. Vyšli jsme z pokoje. "Pane doktore? A co náš otec?" "Ano o tomhle jsem s vámi chtěl také mluvit... No víte není na tom úplně nejlépe. Stále ho vyšetrujme. Nedá se říci jak dlouho takhle bude. Nechci vás ale takhle nějak znepokojovat ale nemusí to ani přežít." V tenhle moment se mi snad zastavilo srdce...

Musela jsem si z téhle informace sednout. "Prosím musíte mu pomoct!" Nahrnuly se mi slzy do očí. "Uděláme co je v našich silách. A nejspíše si Adama můžete odvézt za týden. Pěkný den."S těmito slovy doktor odešel dlouhou bílou chodbou..

Když výjdu z nemocnice vidím Štěpána který mi jde naproti. "Tak co?" "Ádam už je při smyslech. Ale taťka...." Nejspíš pochopil že to není zas taky dobré. Neřekl ani slovo ale jenom mě silně obejmul. "Pojedeme domů dobře?" Na znamení souhlasu jsem jen kývla hlavou a společně jsme se vydali k autu a jeli.