Stála jsem ve sprše a koukala na svoje tělo. Všude samý tuk. Byla jsem tlustá, hodně tlustá. Říkali mi to všichni, spolužáci, kamarádi, rodina... Ale já jsem s tím nedokázala nic udělat, nevadilo mi, jak vypadám. Dokuď mi tohle všichni nezačali říkat. Snažila jsem se zhubnout, snažím se o to pořád, ale nejde. Kila dolů nejdou.
Vypla jsem vodu a šla z koupelny do svého pokoje, kde jsem se oblékla. Vzala jsem si na sebe modré džíny, bílé tílko, a okolo pasu zavázala červeno-černou košili. Vzala jsem si baťoh do školy, červené conversky a mohla vyrazit.
Právě jsem nastupovala do 2. ročníku naší střední školy. Nebyla to velká škola, v každém ročníku nás mohlo být 60-100, což opravdu není moc.
Do školy jsem ani nemusela jezdit autem, měla jsem ji dvacet minut přes les. Po cestě jsem pořád přemýšlela, jaký to les ve škole bude.
"Ahoj Grace" ozvalo se zamnou.
"Ahoj Petere. Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli" a tam jsem šla do školy se svým kamarádem z prváku. Měl hustý hnědý vlasy a byl hrozně vysoký. Chodil taky pěšky.
Když jsme došli před školu, tak jsme potkali ještě Veronicu a Paula. To jsou naši dva další kamarádi. Veronica je hezká blondýna s modrýma očima, má krásnou postavu a je hrozně chytrá. Paul je snědý, má hnědé oči, tmavé vlasy, rovnátka. A já? Já jsem ošklivá Grace, mám zrzavé vlasy, zelené oči, a jsem tlustá.
Šli jsme spolu do hali, kde měla ředitelka proslov a pak jsme šli do našich tříd.
Třída byla stejná jako minulý rok, lidé taky, nikdo nový nepřišel ani nikdo neodešel.
Sedla jsem si s Veronicou do třetí lavice u okna a Paul s Peterem si sedli před nás.
"Dobrý den třído" pozdravil náš třídní učitel Watters, když vešel do třídy. Byl to starší pán s prošedivělými vlasy. Podíval se na nás, zkontroloval, jestli jsme tu všichni.
"Tak a teď uděláme jiný zasedací pořádek"
"Neee" řekli všichni sborově. "Nejsme přece malý děti" to řekl Aaron, pravá ruka kapitána fotbalovýho týmu.
"No na vás to zrovna sedí pane Youngu. Kdyby jste se nechovali jako malé děti, tak by jsme tohle dělat nemuseli."
Doufala jsem, že nás s Veronicou nechá na pokoji. Ale nebylo mi přáno, pan W. mě posadil vedle kapitána fotbalovýho týmu Noaha.
Noah byl typický děvkař, byl docela hezký, byl snědý, hnědé hezké oči, vypracovaná postava. Noahovi se nelíbilo, že musí sedět vedle mě.
"Já vedle tý velryby sedět nebudu" rozčiloval se.
"Já být vámi, tak držím zobák. Jestli se letos nezlepšíte, tak vás nikdo do dalšího ročníku nepustí. A třeba vám v tom slečna O'Sullivenová bude moc nápomocná."
"No to určitě."
Vzal si Noah své věci a sedl si s nelibostí vedle mě. Nenávistně se na mě podíval. Celou hodinu na mě nepromluvil a já za to byla ráda.
Ve škole sice přecházíme do jiných tříd, ale zasedací pořádek je pořád stejný, krom jazyků. To jsme rozřazeni podle toho, jak je kdo dobrej. Takže mi nezbívalo, než to s ním ten rok v jedný lavici nějak přetrpět. Ještě že pan W. přesadil Veronicu hned za mě.
Zbytek dne školy se nic moc nestalo. Když jsem přišla domů, naši nebyli doma.
Udělala jsem si večeři, zasedla do pokoje a pustila si nějaký seriál. To že jsou rodiče doma jsem poznala podle toho, že je dole křik. Máma s tátou se zase hádali. Byli jen otázkou času, kdy se rozvedou. Zvedla jsem se, našla sluchátka a zase jsem si pustila film.
Ahojky děcka, tak jaký máte názor?
ČTEŠ
Heavy Weight
Romance"Jsi tlustá, kdo by tě chtěl?" odvětil jsem jí. Podívala se na mě těmi nejsmutnějšími oči, jaký jsem v životě viděl. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ji zničil.
