Heavy Weight

21. kapitola

Jsem před domem. Přišla mi SMS od Noaha. Seběhla jsem schody a napsala otci, že jdu ven s Noahem. Přece jen jsem mu na to rande kývla a byla jsem pěkně nervózní. Nevěděla jsem, co od toho očekávat.
Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že mě zrovinka on pozve na rande, tak bych mu řekla, ať se po cestě staví u doktora. Ale přece jen. Mé první rande.
"Čauky, Grace." usmál se na mě.
"Ehm, ahoj."
"Tak co? Kam půjdeme?"
"Jako vážně? Tři dny mě uháníš a pak mi dáš takhle blbou otázku?" Smála jsem se mu.
"Jasně, že vím, kam půjdeme. Nejdřív kino a pak večeře."
"Nikdy jsem si nemyslela, že od tebe uslyším tak strašný klišé."
"Fajn." Řekl a tajemně se na mě usmál.
Mohli jsme jet snad slabou hodinku, než jsme zastavili. Určitě jsem věděla, že nejsme v našem městě.
Naše městečko bylo moc malé než abych nějaké místo neznala. Ale taky tohle město pro mě bylo velké neznámé.
"Kam si mě to, prosím tě, zase zatáhl?" Všude byla tma. Jediným zdrojem světla byly ty od auta.
Noah vystoupil a šel do kufru, kde chvíli něco hledal.
"Tak pomůžeš mi, nebo tam budeš sedět navěky?"
Moje oči si po chvíli zvykly na šero a já viděla krásnou písečnou pláž s ohništěm, kam jsme měli asi namířeno, protože Noah držel v ruce velký proutěný koš a dvě velké bavlněné deky.
"Páni, tak tohle jsem nečekala." Pomalu jsme šli směrem k tomu ohništi a já koukala na nebe, který jsem už hodně dlouho neviděla, tak krásně čistý bez mraků. Poznala jsem pár souhvězdí a říkala o nich Noahovi, který ale absolutně nevěděl o čem je řeč.
Mezitím se mu podařilo rozložit oheň a zabalil mě do jedné z těch dek.
"Tak jo, máme tady špekáčky a marshmallow. Tak co si dáš?" Byla to spíš řečnická otázka, protože hned na to začal na klacek napíchávat špekáčky.
Pak nastala dlouhý ticho, ale nebylo to vůbec takový to nepříjemný a trapný. Bylo to velmi příjemný ticho, kdy si vychutnáváte tu chvíli. Noah koukal do ohně a já do nebe. A oba jsme byli se svými myšlenkami. Spolu, ale každý zvlášť.
"Jezdili jsme sem spolu s rodiči." Prolomil tu krásnou chvíli.
"Když můj táta ještě nepil a byl normální." Nevěděla jsem, co mu na to říct a tak jsem mlčela. Každý měl očividně nějaký kostlivce.
"Taky jsme měli s rodiči takové místo. V lese na louce, narazili jsme na něj úplnou náhodou a hodili tam často. Ale pak máma začala tátu podvádět a už to nikdy nebylo ono. Teď se rozvádí."
"Nikdy jsem o tom nikomu neřekl. Stydím se na něj." Vypadal naprosto zoufale a smutně. Jednou rukou jsem ho objala.
"Promiň, na rande se asi takové věci neříkají." Usmál se na mě.
"Víš, já nikdy vlastně na žádném nebyla. Tohle je první. Takže úplně nevím, co se říká a co ne." Začal se smát. Nejdřív pomalu a přidušeně a pak nahlas. Nevydržela jsem to a začala se smát s ním. Jen jsme tam tak seděli u ohně a smáli se jako dva šílenci.
Mohli jsme tam sedět tam tak sedět hodinu nebo možná klidně i celou noc, ale když přišla ta chvíle, kdy bylo načase jít domů, tak mi to přišlo jako minuta.
"Grace, už vážně musíme jet. Je moc pozdě." Neochotně jsem se zvedla, sbalili jsme věci a nastoupili do auta. Když říkal, že je pozdě, tak to byla vážně pravda. Bylo skoro půl druhý v noci a my vyjeli v sedm. Modlila jsem se jen, ať je dnešek jeden z těch dnů, kdy táta vůbec nepřijde domů.
Ve čtvrt na tři jsme dorazili k nám před dům. Byl tmavý, prázdný a vypadal strašidelně. Dostala jsem nápad.
"Nechtěl by si u nás dnes spát? Můj táta zase není doma a už je dost pozdě, než aby si jel přes půl města k sobě." A já nevěděla, jestli přemlouvám jeho nebo sebe. I když v jedné posteli už jsme spolu spali.
"Víš, já si nemyslím, že by to byl úplně dobrý nápad.”
"Jo..." Povzdechla jsem si.
"Hele, vždyť půjdeš hned spát. Nemáš se čeho bát." Uklidňoval mě. Lehce jsem se na něj usmála, podívala jsem se do těch hnědých očí ve kterých jsem se skoro utopila. Naštěstí mě z těch hlubin vytáhli jeho rty, kterými mě políbil. Cítila jsem motýlky v břiše. Absolutně jsem netušila, že by první polibek mohl být takový.
"Děkuju, moc jsem si dnešek užil."
"I já. Dobrou noc."
"Dobrou."