Ahojky, moc se omlouvám, že jsem nepřidala kapitolku dřív, ale znáte to. Střední je holt střední... Spousta učení před Vánoci, dodělávání a tak... Ale tak snad se Vám tahle kapitolka bude líbit. Vím, že je už trošku pozdě ale přeji Krásný a pohodový svátky.
Když taťka přišel domů, věděla jsem, že to ví. Měl velmi přísný pohled a já věděla, že jsem v háji. Bylo to velmi strašidelný, protože mlčel. Vyslékl si kabát a pověsil ho. Velmi pomalu šel zamnou do kuchyně, kde jsem seděla já.
"Ahoj tati."
"Ahoj dcero. Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde si byla, když si nebyla ve škole?" zeptal se mě velmi přísným tónem.
"Byla jsem doma. Udělalo se mi špatně." pověděla jsem klidně.
"Jo? A jak to tedy, že si se po cestě srazila se spolužákem, kterýmu jsi zlomila nos?" fajn, tak tím mě dostal. Nechtěla jsem mu říkat, co se stalo a nesnesla jsem se mu dívat do očí, tak jsem se koukala na své ruce.
"Promiň tati."
"Můžeš mi říct, co se s tebou v poslední době děje? Vůbec tě neznám."
*významné ticho*...
"Fajn, vzhledem k tomu, že to byl tvůj první a doufám, že poslední problém, tak to necháme být." usmála jsem se na taťku. Fakt, bála jsem se, že to bude horší, vzhledem k tomu, jak vypadal, když sem přišel. Objala jsem se ho.
"Jsi úžasný." řekla jsem mu klidně. Vážně byl. Byl to úžasný člověk, ale moje máma to neviděla nebo ji to asi už nestačilo.
"Jo, abych nezapomněl. Na schodech byly květiny. Je na nich napsáno tvoje jméno a omluva."
Šla jsem se podívat do chodby na botník a vážně tam byly. Krásné žluto oranžové růže. Na kartičce bylo napsáno 'Promiň. Noah'. Páni, nezmohla jsem se na slovo. Ale stejně mu to neodpustím. Takový věci se nikomu neříkají a ani neodpouští.
ČTEŠ
Heavy Weight
Romance"Jsi tlustá, kdo by tě chtěl?" odvětil jsem jí. Podívala se na mě těmi nejsmutnějšími oči, jaký jsem v životě viděl. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ji zničil.
