Impossible [Dramione]

11.

Vběhl do její ložnice a vyděsil se. Postel byla prázdná.
„Draco?“
Hermiona stála u zdi a byla v pořádku, snad jen trošku bledá.
„Jak to vypadá?“
Rozběhl se k ní.
„Hermiono, vyhráli jsme! Je mrtvý! Ale teď pověz, jak je tobě?“
Objala ho a do látky jeho košile zašeptala:
„Teď už dobře...“
Zvedl ji do náruče a šel dolů.
„Počkej, někdo nás uvidí!“
„A co když je mi to jedno?“
Nevěřícně zvedla hlavu.
„Cože? Ty chceš, aby...“
„Aby všichni viděli, že jsme spolu.“
„Ale co tvoji rodiče? Nebude jim to vadit?“
Ztuhnul.
„No, otce asi brzy odvedou do Azkabanu a matka bude ráda
Teď jde jen o to, jestli neodvedou i mě.“
V očích se jí objevily slzy.
„Ne! Ty jsi přece nechtěl, dosvědčím to já i tvoje matka a tvůj otec taky, jestli ten parchant má alespoň kousek cti v těle!“
„O čemž právě pochybuji.“
Teď už jí po tvářích stékaly dva slané potůčky.
„Já tě nedám...“
Políbil ji do vlasů.
„Já vím...“
Postavila se na nohy a vzala ho za ruku. Takto spolu vyšli na prostranství před školou, nevšímali si udivených pohledů ani šeptání a mířili k dracovým rodičům.
První je zahlédla Narcissa a rozzářila se jako sluníčko. Potom se ohlédl Lucius a vypadal, že se chystá spáchat dvojnásobnou vraždu.
„No Draco! Ty se taháš s mudlovskou šmejdkou?“
Draco rychlostí blesku vytasil hůlku.
„Takhle už jí nikdy, nikdy neříkej, jasné?“
V luciusových očích se zaleskl strach.
„Ale synu, uklidni se. Přece bys nezabil vlastního otce.“
„Otče, jediné co mi v tom brání je to, že nechci do Azkabanu.“
Sklonil hůlku.
„Teď udělám něco, co chci udělat už dlouho.“
Naposledy se zamračil na otce, pohlédl na usmívající se matku a otočil se na Hermionu.
„Hermiono, strašně moc tě miluju a nechci už nikdy být bez tebe.“
Poklekl.
„A proto se tě ptám: vezmeš si mě?“
Hermiona na něj ohromeně zírala a pořád nevěřila tomu, co se dělo. Po malé chvilce se vzpamatovala a vykoktala:
„Ano, Draco. Moc ráda si tě vezmu.“
Skočila mu kolem krku. Objali se.
„To snad ne! To není možné!“ vykřikoval jeho otec.
Draco se zvedl, vytáhl Hermionu na nohy a pohlédl na rodiče.
„Matko, otče, dovolte, abych vám představil svou snoubenku a budoucí manželku, Hermionu Jean Grangerovou.“
Cissa se natáhla a vzala ji za ramena. „Vítej do rodiny, Hermiono.“ usmívala se.
„NARCISSO!“
Lucius, naprosto šokovaný, se dovolával poslední záchrany u své ženy.
„Drahý, není to úžasné, že se náš syn zasnoubil?“
„Cože? S touhle... touhle...“
Synův pohled ho zarazil.
„Tohle já nedovolím! Tahle svatba se konat nebude!“
Narcissa se zamračila, s pohledem upřeným kamsi za manželovo rameno.
„Obávám se drahý, že do toho už dlouho mluvit nebudeš...“
K Bradavicím mířila skupina bystrozorů.