Impossible [Dramione]

14.

Skočila mu kolem krku.
„Jsi svobodný! Oba jste!“ pohlédla na Narcissu.
„Já vím!“ zasmál se Draco a objal ji.
„Jak dojemné.“ ozvalo se sarkasticky. Přišel k nim Harry. Hermiona pustila Draca a s nepříjemným bodnutím strachu se otočila k Harrymu.
„Ahoj Harry.“
Ten vrhnul jen kradmý pohled na Draca, který svou snoubenku držel kolem ramen a zase se vrátil k ní.
„Hermiono, copak to nevidíš? Byli to smrtijedi, to prostě nemůžeš myslet vážně!“
Vytrhla se Dracovi a popošla k Harrymu.
„Jenže já to myslím vážně, a ty s tím nic nenaděláš!“ zapíchla mu prst do hrudi.
„Spojuješ se s černokněžníkama, jseš hnusná zrádkyně, nechápu, proč jsem tě měl kdy rád, ty...“
Nedořekl, Draco tomu zabránil svou pěstí. Harry se sebral z podlahy a držíc se za nos naposledy vykřikl:
„A zradilas' Rona, ty dě*ko!“ a opustil soudní síň.
Hermiona se rozplakala a padla Dracovi do náruče.
Toho večera seděla Hermiona v knihovně Manoru, držela v rukou svou nejoblíbenější knížku a marně se snažila číst. Po harryho výstupu v soudní síni se vybrečela, ujistila Draca a Narcissu, že je v pořádku a hned se uklidila do knihovny. Ve skutečnosti ale v pořádku nebyla, ne úplně.
Pořád si kladla otázku: opravdu Rona zradila? Nic mu přece neslibovala. Ale mohl něco odvodit z jejího chování, než začala chodit s Dracem, opravdu se jí líbil... Ach, Merline.
Tyto její úvahy přerušil příchod Cissy. Nesla dva šálky čaje.
„Hermiono, nedáš si se mnou čaj? Prospěl by ti.“
Už chtěla namítnout, že je zcela v pořádku, ale lady byla příliš všímavá.
„A ne, opravdu to není dobré.“
Postavila šálky na stolek a posadila se do křesílka.
„Moc mě mrzí, co ti Potter řekl, ale podívej se na to takhle: pokud by to byl opravdový přítel, smířil by se s tvou volbou. A pokud se s ní nesmířil, pak to není někdo, koho by sis měla a chtěla držet u těla. Tak to prostě je, přiznejme si to.
A co se týče Weasleyho, řekla jsi mu, že k němu něco cítíš nebo že ho dokonce miluješ? Co já vím ne, tak se tím netrap, prosím. Nerada vidím, když jsi tak strašlivě smutná kvůli lidem, kteří se tě nezaslouží.“
Hermioně se ulevilo, uvědomila si, že je to pravda. Samozdřejmě, jistá lítost přetrvala, ale přestala se sebeobviňováním a trošku se rozveselila.
Po tři týdny plynul život na panství poklidně, nedělo se nic moc zajímavého.
Jednoho dne se ale Cissa zamyslela a pak jim oznámila:
„Vy dva, jestli se chcete opravdu vzít, měli bychom začít plánovat svatbu. Hermiono, koho si budeš chtít pozvat?“
Zamyslela se.
„Za svědka mi půjde Ginny. A pak bych chtěla pozvat Lenku a... To ne! Moji rodiče jsou pořád v Austrálii!“
Narcissa jí položila ruku na rameno.
„Klid, drahá. Někoho spolehlivého pro ně pošlu. A teď bychom měli vybrat datum. Hm... Co děláte ode dneška za šest týdnů?“