Impossible [Dramione]

3.

Druhého dne vládla v Malfoy Manoru ponurá nálada.
Pán zla se dopoledne vrátil a sdělil jim, že se Pottera a "jeho bandu" nepodařilo nalézt. Všichni Malfoyové poslouchali jeho zlobnou řeč se strachy bušícím srdcem a sklopenýma očima.
Ke konci své promluvy se obrátil k Dracovi.
„Draco... taková chyba. Nechat Pottera proklouznout! Velmi mi připomínáš svého otce... Stejně zbabělý a přecitlivělý...“
Draco už jeho další slova neposlouchal. Krev se v něm vařila vzteky.
Po odchodu Voldemorta si Cissy zavolala syna do salonku a podala mu balíček.
„Jídlo... Spotřebuj ho ve svém pokoji.“
Rozuměl, je pro Hermionu.
Pořád ještě nazlobený vešel do zapadlého pokojíku.
Hermiona seděla v křesle a studovala jakousi starou knihu.
„Na.“ hodil balíček na postel.
Zvedl jí knihu z klína, podíval se na název a pak knihu položil na okno.
„Typický, šmejdko, pořád si musíš číst, viď? I kdyby tě to mělo přivést do hrobu, budeš číst a šprtat!“
Chtěl rozpoutat hádku. Potřeboval si na někom vylít vztek, a kdo v sídle se k tomu hodil líp než Hermiona?
„Co tím chceš říct, Malfoyi?“ hlas jí přeskakoval.
Neodpovídal.
„Tak co se děje?“
„Měl jsem o tobě říct Pánovi, takhle s tebou budou jen problémy! Možná mě přizabije vlastní otec, až tě tu najde, ale jinak se neděje vůbec nic! Takový pitomý otázky!“
Zrudla.
„Ty seš pořád stejnej, pořád seš ten parchant kterej má v hlavě čtyři věci: za 1. svoje bezpečí, za 2. prachy, za 3. rodokmen a za 4. otce! Dospěj, panebože!“
Za chvíli už po sobě křičeli ty nejhorší nadávky a neuvědomovali si, že je může někdo slyšet.
Cissy se v patře pod nimi marně modlila, aby ztichli.
„Co to je?“ zvedl Lucius hlavu od rozepsaného dopisu.
Lady pevněji sevřela šálek s kávou.
„Patrně... Draco křičí na nějakého domácího skřítka.“
Její manžel pozdvihl obočí.
„A ten skřítek křičí dívčím hlasem nazpátek?“
Zvedla se.
„Jdu se podívat.“
Vystoupala po schodech a rozrazila dveře.
„Copak jste se ale úplně zbláznili? Draco, copak nevíš, že pod vámi je salonek? Lucius vás slyšel! Proč se hádáte?“
Odpovědi už se ale nedočkala.
„Grangerová?“
Na chodbě stál Lucius.
„Co tu u Merlina dělá ta mudlo...“
„Obliviate.“ vyřkla Narcissa a zavřela za sebou dveře.
Luciusovi se zablesklo v očích.
„Ahoj Cisso. Proč jsme tady nahoře?“
S úlevou se nadechla.
„Bež do salonku, jsem tam za chvíli.“
Počkala, dokud nezmizel dole a pak znovu vtrhla dovnitř.
„Tak podívejte, je jedno, proč jste se hádali. Už se to nebude opakovat, prostě nebude. Slečno Grangerová...“
Draco ji zarazil.
„Ne, matko, je to má vina. Byl jsem rozčílený kvůli tomu, co mi řekl Pán zla a vyvolal jsem hádku.“
Stiskla rty.
„Dobrá. Já se vracím dolů a doufám, že odtud už nic neuslyším!“
Draco odešel hned po ní a Hermiona jen třeštila oči na zavřené dveře. Poprvé v životě viděla Malfoye přiznat vinu.