Impossible [Dramione]

1.

Hermiona se prodírala lesem. Byla tma, větve stromů ji šlehaly do tváří.
Rozhlédla se. Kousek od lesa se bělaly zdi Malfoy Manoru.
Při vzpomínce na to, co se uvnitř před pár hodinami událo, se otřásla. Nevědomky si stiskla jedno předloktí. Mudlovská šmejdka.
Harry ani Ron nevěděli, že se sem vrátila. Kdyby ano, nazvali by ji šílencem.
Ale ona se musela vrátit! Ztratila tu velmi cennou věc. Řetízek na krk po její sestře.
Ano, Hermiona mívala o deset let starší sestru, Geneviv.
Bohužel, když bylo Hermioně sedm let, Gene strazil na přechodu opilý řidič. I když všichni dělali, co bylo v jejich silách, svým zraněním podlehla. Jediné, co po ní Hermioně zůstalo, byl ten jemný zlatý řetízek.
Měla Gene moc ráda a nechtěla její smrt s kýmkoli rozebírat, tak o sobě radši tvrdila, že je jedináček.
Teď ale řetízek ztratila někde v těchto místech a musela ho zase najít.
Došla k příkrému srázu. Ano, tudy šli! V měsíčním světle se cosi zatřpytilo na větvi nad strží. Přišla blíž k okraji.
Opravdu, na té větvi visel sestřin řetízek. Natáhla ruku, ale nedosáhla na něj. Popošla k úplnému okraji. Řetízek už téměř sevřela v dlani, když najednou udělala krok do prázdna. Převážila se a skutálela ze srázu až dolů. Naštěstí nebyl úplně kolmý, takže to nebyl volný pád. I tak ale dole měla pocit, že ji přejel parní válec. Hučelo jí v hlavě, každý nádech bolel a jedna noha vypovídala poslušnost.
Hermiona ležela zraněná uprostřed noci v lese, bez hůlky
(tu neprozřetelně nechala u Billa a Fleur) a věděla, že nikoho nenapadne ji tu hledat.
Ve chvíli, kdy jí po tváři stekla první slza, vynořila se z lesa temná postava. Vylekala se a kdyby ji tak pekelně nebolely žebra, vykřikla by. Takhle jen čekala, co bude dál.
Neměla ani tušení, kdo to je, dokud osobě nedopadlo pár paprsků světla na tvář.
„Malfoyi!“nezřetelně šeptla mezi namáhavými nádechy.
„Grangerová? Co tu děláš?“
„Spa - dla jsem.“ vypravila ze sebe těžce.
Podíval se nahoru a pak zpátky na ni.
„Jsi zraněná?“
Povedlo se jí pokrčit rameny. Draco si povzdechl, vzal ji do náruče a přemístil se s ní.

Objevili se v nějakém temném malém pokoji. Byla v něm postel, skříň, křeslo a knihovna.
Malfoy ji položil na postel.
„Pšt! Musíme být zticha. Jsi tedy zraněná?“
Mávnul hůlkou a Hermiona najednou mohla normálně mluvit.
„Možná mám něco s nohou.“
Ohmatal jí kotník.
„To vypadá jenom jako výron. Tohle by mělo stačit...“
Znovu mávnul a bolest v kotníku přestala.
„Jsme v našem sídle. Tenhle pokoj nikdo nepoužívá, tak buď v klidu. Prospi se a zítra zkusíme vyřešit, co dál. Kdybys cokoli potřebovala, můj pokoj je na úplném konci chodby.“
Hermiona na něj jen ohromeně zírala. Když se zvedl k odchodu, položila otázku, která ji dost trápila.
„Proč mi pomáháš, Malfoyi?“
Zarazil se s rukou na klice, ale neodpověděl a odešel.