Jak jsem poznala vaši matku

Kapitola 10

,,Proto se vás snažíme držet dál od alkoholu a všeho ostatního. Nechceme, abyste si musely projít nečím takovým." řekla jsem holkám a ony mě obejmuly.
,,A teď si jdeme alespoň na těch pár hodin lehnout. Zítřek bude náročný." řekla jsem a lehla si do své postele.
,,Mami, milujeme tě. Milujeme i mamku ať se stalo co se stalo. Zítra bude mít radost až nás tam uvidí." řekla Chloe a Jasmine přikývla
,,Bohužel to není úplně všechno, co se tu dobu dělo. Ale nechci Vás zatěžovat něčím, co nemusíte vědět. Necháme to takhle. Řekla jsem Vám toho dost. Možná Vám víc poví Hannah. Já mluvím o jejích pádech, ona bude možná mluvit o těch mých." mrkla jsem na ně a připravovala se ke spánku, když se najednou začalo letadlo šíleně klepat a házet sebou.
,,Co to bylo?!" řekla nejistě Jasmine
,,Asi prolétáme turbulencema." odpověděla jsem ještě více nejistě. Nikdy jsem nezažila, aby bylo něco špatně s letadlem. Turbulence ano, ale ne takové šílené házení sem a tam. Do doby, než jsme se s Hannah potkaly, jsem měla šílený strach z lítání, ale to šlo stranou, protože se potom lítalo častěji a častěji.
I letušky už vypadaly velice znepokojeně, takže jsem se raději zeptala, co se děje. Bylo mi řečeno, že prolétáme šílenou bouří, která řádí nad Atlantickým oceánem. A v tu chvíli mi to došlo. Co když tady zemřeme? Vrátila jsem se na místo a zalhala jsem holkám, že to je jen trošku větší vítr, takže teď budou trochu turbulence. Ve mně ale proudila horká krev a modlila jsem se každičkou setinu vteřiny, abychom tohle přežily. Abychom se dostaly za naší Hannah a aby vše bylo v pořádku. Víte, v takový moment vám proběhne celý život před očima. Dojde vám co všechno jste ještě nestihli udělat, že váš život byl vlastně šíleně krátký a ještě máte plno věcí, které byste chtěli stihnout než zemřete. Ne, takhle opravdu nechci zemřít. Nechci zemřít v letadle bez své životní lásky, nechci aby moje úžasné dcery zemřely v tak mladém věku. Jediné co chci, je se teď probrat z toho snu. Probuďte mě prosím někdo z té šílené noční můry...
Najednou v letadle zavládlo šílené ticho. Nikdo ani nedutal, nikdo podle mě ani nedýchal. Všichni byli paralyzovaní, protože k nám začal mluvit pilot. Důrazně nás žádal, abychom se připoutali a nepanikařili. Říkal, že je v tomto velice zkušený a že už mnohokrát bouří prolétal. A že je živý a zdravý. Ale v každým z nás byl strach a taky se začaly strachovat i holky a bylo jasné, že teď opravdu už neusneme.
Najednou letadlo začalo šíleně vibrovat a letušky se nás snažily uklidňovat, ale nikdo už se uklidnit nenechal a všichni jsme začínali odpočítávat počet minut do příletu. Ještě zbývalo 95 minut, ale každému to muselo připadat jako věčnost. Ve strachu o náš život jsem napsala na kus papíru, který jsem měla po ruce dopis pro Hannah:

Milá Hannah,

když si tohle budeš číst, je dost možné, že už tady nebudeme. Chtěla jsem ti jen udělat radost a přiletět za tebou, abys měla podporu na přehlídce. Jasmine i Chloe tu sedí semnou. Chci abys věděla, že tě miluju tak moc, že bych pro tebe umřela. Asi špatné přirovnání, když tady opravdu možná umřeme. Modlíme se, abychom se za pár hodin sešly všechny na jednom místě a mohly jsme tě obejmout.

Tvůj anděl strážný.

Vyfotila jsem ho a poslala Karlovi. Když se můj mobil připojí na internet, okamžitě se to odešle. Nechci jí teď zbytečně strašit, Karl by věděl, co s tím má dělat.

Letadlo sebou pořád trhalo ze strany na stranu a na všech bylo vidět, jak jsou vystrašení. Ale nejvíce mě znepokojovalo pomyšlení, že by tady Hannah zůstala sama.
,,Pojďte sem." poklepala jsem na postel a Jasmine i Chloe si ke mně sedly.
,,Věřím, že máme zkušeného pilota, který nás z této bouře dostane živé a zdravé. Věřím, že se zachvíli uvidíme s Hannah a věřím, že tady na tom světě budeme ještě dlouho a dokážeme toho víc, než bychom někdy řekly. Věřím, že tady teď umřít nemáme, že nás život má být naplněný něčím jiným a chci, abyste si nědělaly hlavu s tím, co se teď děje. No tak vezmeme si z toho to pozitivní a okryjeme okna a budeme koukat na blesky." řekla jsem potichu, ale důrazně a obejmula je.
Okryly jsme se okýnka a koukaly jsme na blesky, které se hnaly pod námi. Nic zajímavějšího ale zároveň děsivějšího jsem dřív předtím neviděla. Blesky byly mnohem rychlejší než když je pozorujete na Zemi. Bylo to strašně moc inspirující, dívat se na to z jiného úhlu.
,,Píp píp píp píp." začalo blikat světlo a vypadly nám kyslíkové masky. Holky se na mě podívaly pohledy plné neštěstí a začaly si masky nasazovat. Rychle jsem si jí nasadila i já a začaly jsme cítit, jak letadlo začalo padat dolů. V tu chvíli mi vyskočí tep asi na 250 a srdce jsem měla až v žaludku. Ty pocity se ani nedají popsat. Ani nevíte, jestli za 2 minuty zemřete, nebo bude váš život pokračovat dál. Nevíte, co se bude dít. Nevíte nic... Hlavou se mi jen honily vzpomínky a myšlenky na budoucnost. V žádných plánech naší společné budoucnosti nebyla odrážka, že bych i s dcerami zemřela v letadle na cestě do Milána. Nikde nebyla naplánovaná předčasná smrt. Na to jsem byla prostě moc mladá! Jediné vysvobození bylo koukat se na přibližující se čas příletu. Už jen 12 minut. Za 12 minut budu vědět, jestli tohle přežijeme, nebo budeme za 12 minut mrtvé. Z těchto šílených myšlenek mě vytrhl hlas kapitána: ,,Vážení, museli jsme zvýšit rychlost a snížit letovou výšku našeho letadla, abychom nevletěli do té nejhorší bouře. Za 5 minut se připravte na přistání. Kyslíkové masky si nechte na ústech z důvodu poklesu kyslíku v kabině. Děkuji."
Tohle znělo jako jasné vysvobození. Stále jsme ale byly 5 minut od života nebo smrti.