Bestie

-10-

Jaké to bylo? Dokonalé! Naprosto dokonalé. Tyto filmy mám nejradši. Ty, kdy je napětí a člověk ztrácí dech. Nehty zarývá do sedadla a snaží se zůstat zticha a nekřičet na hlavní postavu na plátně, ať tam zatraceně nechodí, protože ho určitě zabijou.

Já jsem byla vystrašená, napjatá a nedočkavá. Projevovala jsem nějaké emoce. Na rozdíl od cizince. Ten jen seděl. Opravdu jen seděl a slepě koukal na plátno. Sledoval, alespoň ten film nebo byl někde v myšlenkách své mysli?

Při vtipných scénách se nesmál. Já jsem se smála nahlas. Dvakrát jsem vybuchla smíchy a na jeho tváři se nepohnul žádný mimický sval. Ani se mu nezvedl koutek úst. To, co vždycky dělá, když se snažil zadržet smích. Neudělal to, ani jedinkrát. A já jsem věděla, že ta dobrá nálada z odpoledne je pryč.

Když film skončil neřekl ani jeden z nás jediné slovo. Zůstali jsme sedět v sedadlech. Cizinec pořád seděl a koukal se před sebe. Povzdechla jsem si. Bylo po mých odpovědích.

Skupinka smějících se dívek kolem nás prošla, ukazovali na něj a něco si zběsile šeptaly. Nehnul ani brvou. Až se najednou zvedl. Podíval se mi do očí. Z nich jsem nedokázala nic vyčíst.

„Půjdeme."

„Dobře," horlivě jsem přitakala a vzala si svou džínovou bundu.

Vyšli jsme z kina. V Mill Valley už byl večer a taky trochu chladno. Přitáhla jsem si bundu těsněji k tělu. Cizinec šel přede mnou, neohlížel se na mě a rychlou chůzí mířil po chodníku dál a dál. Ani jsem nevěděla, jestli jde dobře, nicméně jsem se vydala za ním.

Popoběhla jsem, abych ho dohnala. Stačily však jen jeho dva kroky a zase byl přede mnou. Tak a dost.

„Hele, já za tebou nehodlám utíkat. Nejsem žádnej pes!"

Cizinec zastavil uprostřed chůze a já do něj narazila. Bez varování, bez upozornění. Narazila jsem do něj, ale s ním to vůbec nehnulo.

„Au. Promiň." Zašeptala jsem.

Nekoukal se na mě. Otáčel hlavu na všechny strany a očima zkoumal kolem nás tmu. Jako kdyby si toho nárazu vůbec nevšiml. Rázem našel, co hledal. Bylo to jako v sále. Celé jeho tělo strnulo, stejně jako jeho rysy v obličeji. Cítila jsem z něj chlad, možná to ale bylo tím počasím. Jeho ruce se sevřely v pěsti. Zbělaly mu klouby a já se začala cítit nejistě.

Co se tady děje?

A pak jsem ho uviděla.

Stál tam. Ten kluk z kina ve vjezdu na parkoviště, asi deset metrů od nás. Propaloval nás pohledem. Ve světle pouličních lamp se jeho výraz zdál ještě děsivější. Otřásla jsem se a na zádech jsem ucítila mrazení. Ošila jsem se. Nenápadně jsem se schovala za svého cizince.

Propaloval nás pohledem, až se otočil a vešel na parkoviště za rohem.

Pořád jsem tam stála a čekala na reakci. Třeba se vrátí? Nebo ne a můžeme jít konečně domů?

Cizinec to však viděl jinak.

„Zůstaň tady." Otočil se na mě a ihned se odvrátil směrem k parkovišti. Jakmile byl dál ode mně tak jsem se probrala.

„Ne!" řekla jsem vzdorovitě. Ať ho ani nenapadne nechat mě v noci v téhle části města samotnou.

„Teď mě dobře poslouchej," přišel ke mně blíž, „ty tu zůstaneš, bude stát přesně tady na tomto místě a když se nevrátím do deseti minut, tak půjdeš domu. Je ti to jasný?" jeho hlas byl hrubší, jeho oči nabyly trochu černější odstín. Přikývla jsem.