Bestie

-4-

Byla mi zima a cítila jsem se hrozně. Ležela jsem na břiše v něčem celkem měkkém. Cítila jsem, jak mě ofoukl vzduch a naskočila mi po celém těle husí kůže. V hlavě černo. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to. Tělo mě neposlouchalo. Nedokázala jsem ani otevřít oči.

Co se sakra stalo? Snažila jsem si vzpomenout, ale nešlo to. Můj mozek nefungoval. Nebyl dost rychlý. Jako když jste zapínaly starý počítač a musely jste ho nechat pár minut načíst. Můj mozek se načítal.

V hlavě se mi objevila vzpomínka na Tiu smějící se u ohně. Pila jsem alkohol, potom přišel Lukas. Potom to všechno a pusa. Dostala jsem pusu od Lukase. Potom jsme se šli vykoupat. Voda a měsíc. V mysli se mi zjevili zářivé žluté oči.

V ten stejný moment moje nohy polila studená voda. Celé tělo sebou škublo, to mě donutilo otevřít oči. Trhaně jsem dýchala. Hlavu jsem měla položenou, hned jsem ji zvedla. Hlavou mi však projela bolest jako po mojí první kocovině.

,,Au!" zaskučela jsem a chytila se za hlavu.

Moje oči zaostřily na můj ,,polštář" a já jsem zjistila, že ležím na písku. Ležela jsem na pláži a ranní příliv (teda doufám, že byl ranní) mi smáčel nohy až do půli stehen ledovou vodou. Otočila jsem hlavu na pravou stranu a snažila se nevšímat si té bolesti. Uviděla jsem dlouhou pláž, ale nepoznávala jsem jí. Pláže v Mill Valley jsem znala snad nazpaměť. Tato mi však nic neříkala. Otočila jsem hlavu na druhou stranu.

Vedle mě leželo tělo. Přejela mě vlna mrazu a další vlna přílivu my smáčela nohy. Odtáhla jsem a sedla jsem si. Ruce a nohy už se vzpamatovali, a tak jsem si mohla alespoň kleknout. Pořád mě bolela hlava.

Tělo vedle mě patřilo chlapci. Vlastně skoro dospělému muži. Ležel na zádech, jako by koukal na nebe. Oči měl však zavřené. Měl na sobě jenom plavky, ale co mě nejvíce zarazilo, nebyl to Lukas. Na rozdíl od Lukase měl blond vlasy. Byl taky vyšší a jeho postava vypadala úplně jinak. Celý vypadal úplně jinak!

Do prdele, co jsem to včera prováděla? A co dělám na pláži ve spodním prádle? Ve spodním prádle? Sakra! Musím odsud pryč. Vypadni Meriko!

S námahou jsem se zvedla. Nohy mě neposlouchaly. Byly těžší než obvykle. Když jsem udělala krok, tak jsem trochu klopýtla, protože se mi zatočila hlava. Rozhlédla jsem se kolem. Pláž byla nedotčená. Žádný dům, restaurace nebo něco, co by připomínalo lidskou populaci.

Jako na všech plážích v Mill Valley byly na pobřeží stromy. Musím být v Mill Valley. Někde tu musí být silnice a něco nebo někdo. Lidé, naše město. Chtěla jsem se rozejít klopýtavou chůzí, ale v mozku se mi objevila myšlenka. A co on? To ho tu necháš?

Otočila jsem se na mladíka, ležel stejně jako předtím a vypadal, jako kdyby spal. Nepoznávala jsem ho. Naše městečko bylo malé a všichni jsme se navzájem znaly nebo jsme se znaly alespoň od vidění, když jsme se potkaly na ulici. On mi však nic neříkal, nikdy předtím jsem ho nepotkala.

Co když je zraněný? Nemůžeš ho tady jen tak nechat! Kousla jsem se do rtu a zoufalstvím si prohrábla hnědé vlasy do pasu. Přišla jsem k němu blíž. Pár kroků, pořád však na bezpečnou vzdálenost. Krev mi začala tuhnout v žilách.

Nevypadalo, že by dýchal. Hruď se mu nenadzvedávala, nehýbal se vůbec. Bože, snad není? Ne, to nemůže...

Rychle jsem tuto myšlenku zapudila. Riskla jsem to. Klekla jsem si vedle něj na kolena. Natáhla jsem ruku a přitiskla jsem mu dva prsty na krk. Ruka se mi třásla. Jeho kůže byla ledová a připadala mi trochu namodralá. Jako kdyby byl ve vodě dlouho.

Na krku jsem neucítila jsem žádný pulz. Více jsem přitlačila. Druhou ruku jsem mu položila na hrudník. Nesmí být mrtví, to přece nejde! Sakra!

Najednou otevřel oči a trhavě se nadechnul. Vůbec jsem to nečekala a odskočila jsem od něj. Posadil se, rozhlédl a zpozoroval mě. Koukali jsme si zpříma do očí. Jeho modré do mých zelenohnědých.

Seděla jsem v písku a snažila se zklidnit svůj dech. Ruku jsem si tiskla na prsa, aby mi nevyletělo srdce z hrudi. On se na mě díval, ale na rozdíl ode mě jsem v jeho očích neviděla strach ani bolest. Spíš zmatení a nebezpečí. Zvážněl a začal se zvedat. Pro mě to bylo, jako povel. Vyskočila jsem a udělala několik kroků dozadu.

On se zvedl, ale nevypadal, že by ho něco bolelo, na rozdíl ode mě, když se mi povedlo se postavit až na druhý pokus. On byl v klidu, jak jsem však nasadila bojovou pozici.

Nevím, kdo je a vůbec proč jsem s ním? Byla jsem s Lukasem, ale teď tu jsem s tímhle cizím klukem. Jak se tom stalo?

Pokrčila jsem se v kolenou a natáhla ruce před sebe. On se jen tiše zasmál.

,,Kdybych ti chtěl ublížit, tak bys proti mně neměla šanci."

Jeho hlas byl až ledově klidný. Otřásla jsem se a pohlédla mu zpříma do modrých očí. Byly jako oceán.

Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Byl minimálně o hlavu vyšší a kdyby chtěl, tak jsem nemohla nic. Proti němu bych neměla šanci. Pro jistotu jsem udělala pár kroků zpátky. Pod moji nohu se mi připletl klacek. Klacek! No jasně! Rychle jsem ho popadla a namířila ho proti němu. Jestli mi chce ublížit hodlám se bránit. On se však zasmál.

,,Kdybych ti chtěl ublížit, ale nechci. Takže si myslím, že tohle," posunkem ukázal na dřevěnou zbraň v mých rukou: ,,Je naprosto zbytečné."

Já jsem však klacek neodložila. Vyzařovalo z něj nebezpečí. Pokrčil rameny a vydal se nahoru ke stromům. V dálce jsem si všimla bílého, dřevěného domu. Nenápadně se tyčil mezi stromy. On směřoval k němu.

Byla jsem zmatená a nerozhodná.

Co mám teď jako dělat? Jít domů? Vždyť nevím kudy. Mám jít za ním?

,,Jestli chceš jít do města," promluvil. Já sebou trhla, otočila jeho směrem klacek a zadívala se přímo na něj. ,,Tak je to tímhle směrem," posunkem hlavy ukázal na cestičku mezi stromy.

Bez dalšího slova se otočil a rozešel se k domu. Nechal mě tady, ale byl naživu. Nic mě tu nezdržovalo. Sesbírala jsem všechny svoje myšlenky a vydala se zmateným krokem po cestičce doufám do Mil Valley.