Bestie

-11-

„Odvezu tě domů."

Já jsem moc nevnímala. Po pláči jsem byla unavená ještě více než předtím. Obličej jsem měla nateklý. Musela jsem být celá napuchlá a rudá s rozmazanou řasenkou.

Zbytky slz jsem si utřela do rukávu bundy.

Adam mě objal kolem pasu a vedl mě dál na parkoviště. Překvapilo mě, když černé Mitsubishi zablikalo svými světli na znamení, že je odemčeno. Překvapeně jsem se podívala na Adama, ten se jen zaculil a ukázal na klíčky ve svých rukou.

„Anthony, dal mi je on," řekl prostě, otevřel mi dveře spolujezdce. Ještě jsem se nadechla chladného vzduchu a dveře se za mnou zabouchly.

V autě nastalo ticho, ale mě to bylo jedno. Opřela jsem si paži o sklo a koukala jsem ven. Na ulice, které v tmě vypadaly úplně jinak než za záře slunce. Ulice našeho městečka byly vylidněné a krásné. Tma tomu dodávala tajemnosti. Lampy svítily a já jsem se soustředila na jejich zář, když jsme pod nějakou projely, její světlo se odrazilo od kapoty auta a nádherně zasvítilo. Noc mě vždycky fascinovala.

„Mero, jsi v pořádku?" zeptal se mě, když jsme zastavili na semaforu.

„Jsem," na úsměv jsem neměla dost sil, neměla jsem sílu ani na to, abych jen zvedla hlavu a podívala se mu do očí.

„Mero, prosím. Podívej se na mě."

Nevěděla jsem o co mě prosil, ale už jsem toho měla dost. Už jsem jen myslela na svůj pokoj, svoji postel a teplé peřiny.

Na semaforu pořád svítila červená. Ucítila jsem jeho ruku na svém ramenu. Okamžitě jsem ji odstrčila. On si hlasitě povzdechl.

„Fajn, tak to zkusím jindy."

„Kde to jsme?" auto zastavilo, avšak kolem nic nebylo. Jen pláž a moře. „Kam si mě to odvezl?"

„Chci si s tebou promluvit."

„Ale já s tebou mluvit nechci. Dneska už jsem ti řekla všechno, co jsem potřebovala," nafoukla jsem tváře se jako malé dítě a obrátila se zpátky k autu.

„Takže ty nechceš znát odpovědi?"

Zarazilo mě to. Moc dobře věděl, jak na mě. Dneska jsem se mu přiznala s tím, že chci odpovědi. Pokud vím, tak když jsem se ho ptala na odpovědi minule skončila jsem napíchnutá na větev v lese a nemohla jsem dýchat.

Kde se stala změna?

„Kde je háček?" zeptala jsem se. Zkřížila jsem si ruce na prsou a otočila se k němu čelem.

„Žádný háček tam není," řekl s poklidným hlasem a popošel dva kroky ke mně, „mám jen jednu podmínku. Máš jen tři otázky. Nechci se o tom všem bavit, ale ty to opravdu chceš vědět. Vidím, jak si zlomená," podívala jsem se na své boty, „zklamaná a naštvaná. Taky vidím to, že máš strach. To je to, co tě nejvíc děsí a žene dál."

To není pravda...Nebo není?

Moje tenisky se staly velice zajímavé. Také ta hlína pod mýma nohama. Klidně bych se v ní hrabala jenom abych se nemusela koukat do jeho očí. Abych mu nemusela čelit.

„Máš strach to je ten pocit, který tě žene dál. Neumíš si tu noc vysvětlit. Nevíš, co se tu noc stalo, a to tě trápí. A já jsem jediná osoba, která ti to může vysvětlit. Proto tu teď stojíš," vydechl, „stojíš tu proto, protože potřebuješ odpovědi. Chceš vysvětlit tu noc, abys ji mohla vymazat z paměti."