Bestie

-14-

Zalapala jsem po dechu. Tak moc to pro mě byla velká rána, když jsem zaslechla jeho jméno. Pořád jsem ho měla v hlavě.

Hlavou mi proběhla vzpomínka na parkoviště, hádku a světla pouličních lamp.

„Cože?" zašeptala jsem. „Anthony je tvůj bratr?"

„Nevlastní bratr Mero." Dodal rozhořčeným tónem Adam.

No to snad nemůže být pravda.

„A ta potyčka tenkrát venku, bylo co?" ptám se rozhořčeně. Přece nemůžete být tak hnusní k ostatním členům rodiny? To není normální.

„Tak do toho ti nic není. Nestrkej do toho svůj nos." Byl naštvaný a ta slova na mě prakticky zasyčel.

Pak mi ale došlo to zásadní. Měl pravdu. Vůbec jsem neměla žádné právo se mu do jeho života a života jejich bratrů plést.

„Máš pravdu. Vůbec nic mi do toho není," zašeptala jsem, zavrtěla jsem hlavou a zadívala se na své nohy. Znovu si utáhla deku kolem sebe, dneska už asi po sté.

Adam jen zavrtěl hlavou a opřel se o kuchyňský ostrůvek na druhé straně. Daleko ode mě.

Nastalo ticho. On tam jen tak stál a já se na něj odmítla podívat.

„Tak já půjdu," vyhrkla jsem po chvíli.

„Mero, to nemusíš." Protestoval, ale pořád si ode mě držel odstup ani on se na mě nekoukal. Svýma očima studoval strukturu mramoru, kterým byl pokrytý ostrůvek.

„Už ne princezno?" zeptala jsem se a on ke mně konečně vzhlédl. V jeho očích však nebylo vůbec nic.

Vyšla jsem schody zpátky nahoru a hned vedle pokoje našla koupelnu. V ní jsem našla své oblečení. Bylo teda ještě trochu vlhké, ale s tím jsem si nelámala hlavu. Jeho tričko jsem nechala na posteli.

Ještě jednou jsem se zadívala na překrásný výhled z okna a pak se otočila k odchodu.

Adam se pořád opíral o kuchyňský ostrůvek na druhém konci. Posbírala jsem si své věci. Došla ke dveřím sáhla na kliku.

Čekala jsem nějaká slova. Možná jsem chtěla, aby mě zastavil. On ale nic neřekl. Ještě jednou jsem se k němu otočila.

Podívala se mu do té oceánově modré.

„Děkuju." Zašeptala jsem.

Otevřela jsem dveře a sluníčko mě na chvíli oslnilo. Dveřmi jsem za sebou jemně zabouchla.

„Ahoj kotě,"

„Ahoj Neale," uculila jsem se. Sešla jsem s Nealem ještě to odpoledne. Napsal mi zprávu o tom, co noc, a tak a pozval mě do zdejší kavárny, kam nejčastěji chodíme s Tiou. Nemohla jsem nic než souhlasit. Nechtěla jsem tvrdnout doma, a navíc večer jsme si to docela užili. Vzpomínám si asi sice jen na tři první věty, ale i tak.

Tia byla ještě mimo ze své oslavy, což jsem se jí vůbec nedivila. Lukas mi to nezvedal a vůbec se mi neozýval. Jen jsem si nad tím povzdychla.

„Tak co si dáš?", ptal se „všechno platím já. Pozval jsem tě."

Přišla k nám úsměvná servírka. Oba jsme si objednali kávu s tím rozdílem, že já kapučíno a on si dal espresso.

„Děkuju." poděkovala jsem mu a hned se napila ze šálku, jakmile mi ho přinesli. Hned se mi vybavila káva a hrníčky z dnešního rána. Jen jsem zavrtěla nad vzpomínkou hlavou.

Teď už bylo odpoledne, teda spíš večer. Venku už se začalo stmívat.

On se napil.

„Tak povídej krásko? Co včera? Já přišel včera domů nad ránem a ty ses mi nějak ztratila. Kdy si dorazila domů?"