Bestie

-6-

„Sakra!" praštila jsem dlaní do kmenu stromu. Ztratila jsem se. Obešla jsem kmen kolem dokola a hledala bílý dům mezi stromy.

Les byl vyschlý. Už dlouho nepršelo, proto mi klacky pod nohama křupaly opravdu hlasitě. Zívla jsem.

Asi jsem začal trpět halucinacemi. Ráno byl květináč posunutý jinak. Byl na stejném místě, ale vypadal jinak. Něco mi na něm nesedělo. Jako kdyby to ani můj květináč nebyl. Byla jsem celá zmatená. Ráno jsem si stačila osolit kávu. Ano, místo cukru sůl.

Musela jsem si přiznat, že ať se se mnou děje cokoli, musí to skončit. Vůbec se nekoncentruju a v noci nespím. Když už spím, tak se mi zdají noční můry a přeludy, které se opírají o můj psací stůl.

Rozhodla jsem se, že takhle to dál nejde a po druhé, tentokrát sladké kávě, jsem za sebou zabouchla dveře od domu.

Ať jsem se však snažila, jak jsem chtěla bloudila jsem v kruzích minimálně hodinu. Cestu jsem si pamatovala. Věděla jsem, že musím najít úzkou pěšinku mezi stromy, ta však jako kdyby neexistovala.

„To nemůžeš myslet vážně!" zařval mužský hlas. Krev mi ztuhla v žilách. Rozhlédla jsem se kolem. Představovala jsem si, jak jsem na soukromém pozemku a jeho majitel mě odtud vyžene rychlím během. Nikoho jsem však ve svém zorném poli nenašla. Jen kmeny stromů.

„Je to moje rozhodnutí," odpověděl mi vzdorovitě druhý hlas. Byl mi povědomí. Není to snad?

„Ani náhodou to není tvoje rozhodnutí. Je to rozhodnutí nás všech," vztek v hlase jeho oponenta se stupňoval. „nemůžeš si dělat, co chceš. Teď patříš do skupiny a za tvoje rozhodnutí, za tvoje chyby budeme pykat všichni."

Všech? Kolik znamená „všech"? Nechtěla jsem poslouchat. Navíc, když mají tak dobrou náladu.

„Nenechám si od tebe rozkazovat! Můžu si dělat, co chci a ty mi nemůžeš zabránit."

„Tak to si zkus. Budeš dělat, co říkám já," hlas se ztišil, avšak z jeho hlasu vyzařovalo čisté zlo. „Zkus se vzpříčit a uvidíš, co všechno dokážu. Skončíš jako Allisa."

Pokud bylo moje tušení správné, zaslechla jsem přesně ten hlas, který jsem potřebovala. Pomalými kroky jsem se vydala za hlasy. Vyhýbala jsem se větvím a suchému dřevu na zemi. Malou chvilku bylo ticho o to víc jsem se bála, že kdokoli uslyší mé kroky. Pak ticho přerušil hlas.

„Nemůžeš takhle riskovat, to nejde."

Hlas cizince byl už tichý, bez zlosti. Hlasy se ozývají blíž, než bych čekala. Zastavila jsem se. V dálce mezi stromy jsem uviděla mořskou hladinu. Stromy začaly řídnout. Musí to být tady. Musí to být doopravdy on.

„Promiň Antony." Zašeptá sotva slyšitelně. Druhý hlas už však neodpoví. Místo toho uslyším kroky.

Rychle si přidřepnu za kmen stromu. Prošel jen kousek ode mě. Vykouknu za strom a uvidím veliký bílý dům. Vidím kluka s černými vlasy, jak zachází dovnitř. Vypadá naštvaně. Cestou práskne vchodovými dveřmi. A potom uvidím jeho.

Co tě to napadlo? Bála jsem se už minule, a teď s ním chceš mluvit, když je vzteky bez sebe? No, jsi ty normální?

„Do prdele," zařve a jeho hlas prořízne ticho jako ostří břitvy. Čistě a rychle.

Tak moc se leknu, až sebou škubnu. Moje noha zavadí o klacek, ten zapraská a přelomí se vejpůl.

Rozhostí se ticho.

Sakra! Do prdele!

Ve dřepu se snažím udělat, co nejmenší. Tisknu se ke stromu. Prosím, ať mě neslyšel.