Bestie

-5-

Uplynulo pár dní a abych se přiznala, byly těžké. Neuplynul by ani jediný den, abych si nevzpomněla na to ráno na pláži. Neustále jsem na to myslela. Přirovnala bych to k chytlavé reklamní znělce v televizi, která vám uvízne v hlavě. Vy si ji broukáte pořád znovu a znovu.

Druhý den, jsem se nemohla ani soustředit. Ve snaze zapomenout na všechno jsem si dala dva panáky Jacka Danielse. Vůbec to nepomohlo. Další den jsem šla běhat. Dvakrát. Ráno a odpoledne. Mezitím jsem uklidila celý dům od sklepa až po půdu. Byla jsem unavená, svaly mě bolely, ale byla jsem šťastná. Jakmile jsem zaměstnala své ruce, vypnula jsem mozek. Vše jsem dělala automaticky a bez přemýšlení.

Večer jsem padla do postele a během pár minut spala. Celou noc mě pronásledovaly noční můry a divné sny. Ráno jsem se probudila zpocená, a ještě více vyčerpaná. Byla jsem unavená, ale stejně jsem se donutila k běhu.

Ráno jsem nazula tenisky, a když jsem se vrátila myslela jsem si, že usnu ve stoje. A teď ? Ležím v posteli. Je večer, a i když jsem celý den byla unavená, teď se mi spát nechce. Převalila jsem se na druhý bok. Protřepala jsem si polštář a s povzdychem si lehla zpět. Je půl druhé. Je opravdu pozdě, ale má to výhodu. Zítra budu vstávat v poledne, a už na to nebudu mít tolik času myslet. Usmála jsem se a zase se otočila.

Byl hezký. Často mě pronásledoval jeho pohled. Jasně modré oči jako dva oceány. Dlouhé rasy a růžové rty. Jaké jsou asi na dotek? Ať tě ani nenapadne na to myslet! Jako kdyby tě už teď nepronásledovalo tolik vzpomínek!

Blond vlasy, trochu delší a rozcuchanější. Jeho hrudník. To, jak se tyčil hlavu nade mnou. Jeho pohled. To už tak hezké nebylo. Ten výraz, jako kdybych se ho snažila zabít já. Jako kdyby to byla moje vina, že jsme skončili na pláži.

Chtěla jsem vědět proč. Proč mě už od začátku nenáviděl? Co jsem mu udělala? Já jsem ho snažila zachránit! Měl by mi poděkovat! On mi ani nepoděkoval! To je hajzl.

Stačilo říct jen dík, díky nebo alespoň pokynout hlavou. To je slušnost. To ho to rodiče doma nenaučili?

Přetočila jsem se zase na druhu stranu a odkryla si jednu nohu. Ale proč to udělal? Proč se choval, tak jak se choval? Třeba bych za ním měla zajít a omluvit se mu, jestli jsem něco udělala.

,,Tak a dost!" řekla jsem a vstala z postele. Mám toho už dost. Teď se dokonce proti mně spojila moje vlastní hlava. Moje vlastní tělo. Sešla jsem schody dolů do kuchyně. Snažila jsem se být co nejvíce potichu, abych nikoho nevzbudila.

Otevřela jsem lednici a můj obličej ozářilo světlo. Nic dobrého jsem v ní nenašla. Tak fajn. Jenom se napiji. Napiju, no jasně! Z ,,tajné" skrýše rodičů jsem vytáhla Jacka. Nalila jsem si panáka, jedním lokem jsem ho do sebe poslala. Rozkašlala jsem se a v krku mě pálilo. Je mi to jedno. Chci se jen vyspat, ale doopravdy vyspat. Bez divných snů. Opřela jsem se o linku.

Musím s tím přestat. Přece se nebudu, kvůli nějakému klukovi opíjet každý den. To je blbost. Zasmála jsem se nad vlastní blbostí. Schovala láhev do skrýše a šla spát.

,,Kdybych ti chtěl ublížit, tak bys proti mně neměla šanci," uslyšela jsem jeho ledový hlas.

,,Vlastně víš co? Ublížit ti by mi nedělalo žádné problémy. Taková malá holka, bez síly. Nestačila by se ani bránit."

O celém těle mi naskočila husí kůže. Stáli jsem na pláži. Stejné, jako před pár dny. On však vypadal jinak. Jeho oči byly černé a vyzařovalo z něj nebezpečí více než předtím. Začala jsem se třást.

Pomalou chůzi zabijáka se ke mně přibližoval.

,,Stačilo by mi voda. Potopil bych ti hlavu a ty bys nemohla dýchat. Mořská voda by ti pomalu plnila plíce a tvoje tělo by se začalo bránit."

V jeho očích se zlověstně zablesklo, už stál skoro u mě. Podívala jsem na písek u mých nohou. Slyšela jsem šumění moře. Tyčil se nade mnou, cítila jsem jeho dech.

,,Začala bys sebou škubat a snažila se vyprostit. Já bych tě nepustil. Sledoval bych, jak se přestáváš bránit. Sledoval bych, jak umíráš a u toho měl úsměv na tváři."

Zavřela jsem oči.

,,Podívej se na mě. Koukni se na mě naposledy."

Zvedla jsem zrak. Uviděla jsem svou smrt napsanou v jeho očích. Pekelně se uchechtl. ,,Pozdravuj na druhé straně."

Silné ruce mě zvedli do vzduchu a já viděla moře.

,,Nééé," zakřičela jsem z plných plic.

Vyletěla jsem do sedu a křičela jsem. Byla jsem zpocená. Vlasy se mi lepily na ramena. Nemohla jsem popadnout svůj dech a potom jsem zahlédla ve svém pokoji stín.

O psací stůl se opíral on. Navzájem jsme si pohlédli do očí. Byly modré, ne černé. Hrudník se mi rychle zvedal. Myslela jsem si, že mi srdce vyskočí ven. Naklonila jsem se rozsvítila lampu. Když však světlo zaplavilo můj pokoj, byl pryč.