Skylar York [CZ] - přepisuje se

Prolog •••

Stála jsem před svojí matkou. Viděla jsem její neuvěřitelný hněv v očích a dokázala jsem poznat, že to semnou nemůže skončit dobře. Stejně jsem se ale zhluboka nadechla a snažila se uklidnit svoje klepající se tělo.

„Já nemám slov..." Řekla potichu černovlasá, vysoká žena, ze které se dominance šířila do všech stran. Stála jsem naproti ní - v sále kulatého tvaru a neopovažovala se přerušit oční kontakt.

Pomalu se mi začalo blbě dýchat a moje tělo se nechtělo přestat třást. Stejně jsem se ale nehnula z místa a snažila se na sobě nenechat znát všechen ten ohromný strach, který moje mysl a tělo vyvolávalo.

„Nemám slov, nemám slov.." Řekla potichu a začala se smát. „Jak je možné, že dcera našeho původu, s takovou mocí, s naší krví, se mohla tak strašně pokazit. Co jsme udělali špatně, že teď musíme žít s touhle... krvezrádkyní." Znechuceně se na mě podívala a já si netroufla uhnout pohledem. Poslouchala jsem každé její slovo, i když jediný co jsem chtěla, bylo utéct a nechat si zacpat uši, tak že jediný co bych slyšela, by byl tlukot svého srdce. Jakoby za mě mluvilo dítě.

Matka se na mě nepřestala nepřetržitě dívat, jakoby čekala nějakou odpověď na její otázku. V ruce křečovitě svírala hůlku a já jediný na co čekala, byla nehorázná bolest, která zanedlouho následovala.

„Řekni. Co si o nás musí asi pomyslet. Neděláš nic jiného, než ničíš pověst naší rodiny! Nejenom, že jsi naprosto k ničemu, ještě tě krmíme, dokonce jsme tě nechali, aby jsi si žila volně se svými kamarádičkami v Kruvalu - daleko od nás, a ty jsi stejně dokázala zase všechno pokazit. Kdo si sakra myslíš že jseš?!" Zařvala na mě z plných plic. I když jsem věděla, že to nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo možná tak držet hubu. Stejně jsem se zmohla na to jí odpovědět. Bolest přijde tak či tak, proč toho nevyužít.

„A co po mně chceš matko? Celý život se snažím dělat to co vy chcete, ale omlouvám se, že můj sen není zabíjení nevinných lidí." V tu chvíli mi přiletěla facka, která mě skolila na zem. Znovu jsem zvedla hlavu a podívala se jí do očí. „Proč vůbec mrháme čas? Stejně jediný co chceš je, použit tu zasranou kletbu, a potom mě odhodit a nikdy nevidět." Matka se nad mými slovy zasmála a kopla mě jejími podpatky do břicha. Když se mi její ostrá kovová špička zabodla do břicha, tak mi z úst vyšel neslyšný bolestný vzdech. To zabolelo.

„To je neuvěřitelný. Ty máš pořád co říct." Zakroutila nevěřícně hlavou. „Ty máš takový štěstí, že díky tvému bratrovi - kterého jsi ty zabila, aby jsme si to pořádně připomněli, nám Brumbál byl ochotný, tě tam aspoň na jeden rok pustit. Nezasloužíš si studovat, ale pomyšlení, že by jsi musela být s námi a dívat se na ten nechutnej obličej tvůj častěji, se mi dělá zle." Podívala na mě z výšky mezitím, co já dál seděla na studené podlaze a dívala se na zem. Moje ruce se zatnuli v pěst při zmínce o mém bratrovi.

Matka si toho všimla a uchechtla se. „Copak? Nedokážeš vzít pravdu? Jak dlouho jsi si myslela, že od nás budeš moct držet to, že tě vyhodili už z druhé školy? To si myslíš, že jsme tak strašně pitomý, že to když se budeš schovávat u nějakého toho svého kamaráda, že na to nepřijdeme?" Znovu se rozešla a začala kolem mě kroužit, jak lev co čeká na svoji kořist. „Tvůj bratr... Narozdíl od tebe, byl povedené dítě. Mohl dál přenášet naše jméno, v dobrém slova smyslu. Bohužel tě měl rád, což bylo to nejhorší co se mu mohlo stát. Jen se podívej a pamatuj, co se stane lidem, kteří tě mají rádi. Jistá ale pomalá a bolestivá sm-" než stihla dopovědět větu, tak jsem se neubránila. bezhůlkovou magií jsem na ní použila Expeliarmus.

„Dost! Nemáš žádné právo, takhle mluvit o mém bratrovi!" Zařvala jsem na ní a zvedla se, mezitím co ona se na mě nevěřícně dívala. „Lukas narozdíl od tebe, měl nějaké to srdce a nebyl taková krvelačná příšera jako zbytek týhle nechutný rodiny!"

Matka se na mě nechutně podívala a za okamžik se objevila přede mnou, bez toho aniž by musela něco říct, na mě použila kletbu Cruciatus.

Se křikem jsem se sesunula k zemi, než jsem se smotala do klubíčka a nevydala ani hlásku. Nedovolila jsem, aby nade mnou tu moc měla. Nemohla jsem.

Slza mi stekla po tváři a celým mým tělem, jakoby nože řezaly a tělo hořelo v plamenech. Nemohla jsem myslet střízlivě, ani po letech zkušeností s touhle kletbou. Když ze mě ani po dvou minutách mučení nevycházelo nic jiného než hluboké a trhané nádechy, tak se hněvem hůlkou odtrhla a odfrkla si. Úlevně jsem se nadechla, když to konečně přestalo. Zvedla jsem k ní hlavu a stopy po pár slzách, které mi stekly, jí nesmírně potěšily.

Bylo šíleně těžký se postavit na nohy a vypadalo to že nemožný, ale pýcha, kterou jsem nad svoji matkou měla, mě nemohla nechat jenom sedět bezradně na podlaze mezitím, co ona se na mě ze shora dívala.

Postavila jsem se, abych mohla být aspoň trochu na podobný úrovni jako ona. I když furt byla o dobrou hlavu větší. S bolestí v celém těle, jsem se odvážila ji znovu podívat do očí, což ji rozčílilo víc než cokoliv jiného.

Zhluboka jsem se nadechla, abych promluvila. „Navíc se nezmůžeš? To jsi už taková pijavice, že jednu ze tří kleteb nemusíš vyslovit, aby jsi ji použila?" Uchechtla jsem se, na což mě kopla do holeně, abych se znovu sesunula k zemi. Taky se jí to povedlo a s bolestným syknutím jsem na tu nohu spadla.

„Já ti dám důvod se smát! Cruciatus!" Zařvala tak, že její hlas se odrazil od stěn. Neudržela jsem se a sama zařvala bolestí. Vyřknutí kletby jí jenom zesílilo a já už neměla sílu té bolesti vzdorovat.

„Měla jsem tě utopit, jak-mile jsi se narodila. Věděli jsme že s tebou budou jenom problémy. Krvezrádkyně zasraná." Odplivla si, na což ukončila kletbu a rozešla se pryč. „Nikam neodcházej, ještě jsem s tebou neskončila." Řekla a odešla z místnosti.

„Fuck. Jako bych mohla." S bolestným výdechem jsem se pokusila zvednout aspoň do sedu, ale jak-mile jsem uslyšela, jak se matčiny kroky přibližují, tak jsem to vzdala.

„Zvedni hlavu a pořádně se dívej!" Řekla a já si mohla všimnout kousek mé kytary, kterou jsem dostala od Lucase. Naše iniciály byly na zadní straně vyrytý jednoduchou formulí a byl to můj jediný dárek k Vánocům, který jsem dostala potom, co mě vyhodili z Krásnohůlek. Byla to jediná věc, která v téhle domácnosti měla pro mě nějaký význam. Vytřeštila jsem oči, když jsem si uvědomila, co chtěla udělat.

„Ne. Tohle nemůžeš ty zasraná smrtijedko!" Stoupla jsem si a snažila se Acciem ji přivolat k sobě, ale hůlku jsem u sebe neměla a byla jsem moc slabá na to použít bezhůlkovou magii. Z očí mi vyhrkly slzy.

„Prosím matko. Tohle nedělej." Než jsem ale stihla něco dopovědět, tak se jenom ušklíbla a potichu vyřkla kouzlo, které moji poslední vzpomínku mého bratra vymazal před mýma očima.

„Incendio" Zašeptala a já se společně s prachem zůstatku kytaru, sesunula na zem. Bylo mi jedno co teď udělá. Začala jsem se smát.

Smála jsem hlasitě. Můj smích se od stěn ozýval stejně, jako kletba, kterou na mě matka před chvilkou použila. Nepřestala jsem, ani když do mě znovu kopla. Bolelo mě všechno. Každičká část těla křičela bolestí, ale nemohla jsem si dovolit brečet. Můj smích byl jak křik dítěte, který poprvé spadlo z koštěte a pocítilo bolest rozbitého kolene, i když chytil svojí první zlatonku. A já nemohla přestat... ani když vytáhla ohnivý bič.

Smála jsem se dokud jsem bolestí neodpadla do bezvědomí...