Chybný tah

9. Bod zvratu

„Lenko, vstávej. Co se ti stalo? Slyšíš mě?" zaslechla Lenka mužský hlas, když přicházela k vědomí. Otevřela oči a došlo jí, že muže, který před ní stojí, zná. Byl to hlas Šimona, jejího kolegy z kavárny. Díval se na Lenku s viditelným zděšením v očích a pomáhal ji na nohy. „Co se ti stalo?" zeptal se znovu Lenky, když už před ním stála. „Nevím přesně. Jsem zmatená," odpověděla na Šimonovu otázku, ale vybavovala si dobře výhružnou zprávu v knize u jejich nohou, která jí vystrašila tak, až nakonec omdlela

„Vypadáš vyděšeně, tak pojď se mnou do kavárny a uvařím ti čaj," navrhl Šimon Lence. Lenka návrh přijala a šla pomalu vedle Šimona směrem do kavárny. Teď nechtěla být sama a její rodiče přijedou domů až pozdě večer, tak byla ráda, že může zbytek odpoledne s někým strávit. V kavárně Lenka pozdravila další brigádnici Hanku a posadila se na své oblíbené místo a Šimon zamířil udělat čaj. Za pár minut Šimon přišel k Lence a na stůl položil dva šálky zeleného čaje s příchutí brusinky a malý talířek sušenek. „Děkuji," řekla Lenka Šimonovi.

Šimon se usmál a sedl si ke stolu naproti Lence. „Už si vzpomínáš, co se ti stalo?" zeptal se. „Jo, vzpomínám. Vyšla jsem z knihovny a zamotala se mi hlava a pak už si na mě mluvil," odpověděla a o událostech, co se stalo v knihovně, se raději nezmínila, protože by si Šimon určitě myslel, že je blázen. Dlouhou dobu konverzovali a poté se Lenka vydala na cestu domů. Její rodiče byli doma dřív, než Lenka

„Ahoj, Lenko," pozdravila Lenku její matka Dana. „Jaký jsi měla den?"

„Šlo to," řekla Lenka unaveně. „Jsem nějaká vyčerpaná. Půjdu brzo spát. Zítra přijdete s tátou také dlouho z práce?" zeptala se Lenka mamky.

„Bohužel ano," odpověděla jí matka. „Stále je málo zaměstnanců a polovina z nich mají dovolenou," konstatovala pracovní situaci v nemocnici, kde oba Lenky rodiče pracovali. Lenky matka pracovala jako zdravotní sestřička a otec jako chirurg v místní nemocnici. Její rodiče se v nemocnici i seznámili, krátce po tom, co Dana nastoupila na místo sestřičky hned po škole a od té doby své pracovní místo nezměnila.

„Dobrou noc," řekla Lenka na rozloučenou a odešla do svého pokoje. Posadila se ke stolu a rozhodla se, že do svého deníčku napíše to, co se dnes stalo v knihovně. Po napsání první věty jí na stole blikalo světlo. Na chvíli se zarazila a psát přestala, ale po uplynutí několika vteřin usoudila, že občasné blikání světla je normální a dál pokračovala psát. Když chtěla do deníčku napsat vzkaz, který se objevil v knize, tak světlo začalo znovu blikat. Postupně blikání zrychlovalo, až světlo zhaslo úplně a v místnosti se rozprostřela tma.

Lenka se natáhla k lampičce a pokusila se jí vypnout a zapnout ale v místnosti byla pořád tma. Ruku odtáhla od lampičky a zaslechla kroky za jejími zády. Seděla zamrzlá strachy, zatímco kroky zastavili přímo za ní. Ucítila teplý dech na krku. Adrenalinem jí ztuhla krev v žilách a nemohla se hýbat. Podivná postava se k ní sehnula. Nepoznala, jestli je to muž nebo žena. Ale ve chvíli, kdy jí postava začala šeptat do ucha, poznala, že se jedná o muže. Tvrdým, chladným a výstražným hlasem zašeptal: „Jsem ti v patách. Sleduji každý tvůj krok. Pomalu, jako zjevující se písmenka, se k tobě přibližuji. Tvůj Antonín." To byli stejné věty, které se dnes Lence ukázali v knize s černým obalem v knihovně. V šoku se přinutila rychle otočit, ale už tam nikdo nestál a světlo lampičky opět rozzářilo místnost.