Chybný tah

2. Bouře

Po zhasnutí světla se Lenka posadila zpátky do kruhu, který tvořili těla dívek okolo plápolajících svíček a chytli se za ruce, zavřeli oči a Lenka začala vyvolávací rituál: „Moje drahocenná babičko Marie Nováková, vyzývám tvého ducha, aby se s námi shledal a zanechal mi odpovědi, kterých si má osoba žádá," odmlčela se, aby nabrala dech a za pár vteřin pokračovala rozhodným, klidným hlasem ve vyvolávání ducha babičky: „Znova tě žádám Marie Němcová o shledání s tvým duchem. Duchu Marie Němcové žádám tě po tvém příchodu o znamení," znovu se odmlčela, otevřela oči a přemýšlela o tom, co bude dělat dál.

Nakonec se rozhodla vyvolávání zkusit ještě jednou a tentokrát se bude opravdu snažit a soustředit se co nejvíce to bude možné. Znovu oči zavřela a ještě pevněji než předtím: „Duchu Marie Němcové vyzývám tě, přijď k nám. Přijď nás poctít tvoji návštěvou a při tvém příchodu nám zanech znamení."

Holky vycítili, že se Lenka soustředí ještě více než předtím, a tak ji také následovali větší soustředěností. A najednou se dostavil výsledek. Všechny svíčky najednou zhasli a v pokoji se rozhostila absolutní tma. Holky vykřikli a začínali se bát. A čekali, co se bude dít dál. Nevěděli, jestli to bylo znamení, které Lenka celou dobu chtěla nebo zda, to byla, náhoda ale v pokoji nebyl žádný vítr nebo jiná příčina, která by mohla svíčky uhasit.

Tak čekali a přemýšleli, až je vyrušil zvuk rozbíjející se vázy s růžemi o podlahu.

„Tak tohle už nebude jen tak samo sebou," podotkla Adéla a v tu chvíli se otevřelo okno a do pokoje začal foukat silný vítr, i přestože předtím nebyl sebemenší vánek a byla naprosto klidná noc. Všechny věci v Lenčině pokoji začali lítat. A Lenka z ničeho nic cítila divný tlak v hlavě.

Čím dál tím víc, se jí motala hlava a dělalo se jí špatně od žaludku. Stále se to stupňovalo, až omdlela. Adéla a Sandra byli maximálně vyděšené a propukli v hysterický křik. Potom zahlédli Lenku, jak omdlela a hned se nad ní skláněli a pokoušeli se ji vzkřísit.

Vítr stále ničil Lenky pokoj, který už vypadal spíše jako skládka odpadu, než obyvatelný pokoj. Když Lenka byla v bezvědomí, slyšela zvláštní hlas, ale nevěděla, odkud přichází. Byl v její hlavě a promlouval k ní: „Holka bláznivá. Už nikdy si nehraj se záhrobím. Je to moc nebezpečné," říkal ten hlas. A opakoval to do té doby, než Lenka konečně začínala nabírat vědomí.

Po tom, co se vzbudila, chvíli nevěděla, co se stalo. Jenom se nevěřícně koukala na svůj rozházený pokoj. S holkami se probudila ve stejné chvíli, protože omdleli pár vteřin po ní. Už se rozednívalo a všechno už bylo v klidu.

„Sakra, co to bylo?" vyhrkla ze sebe Sandra. „To tvé blbé vyvolávání duchů," obviňovala Lenku.

„Nemuselo to být tím. Třeba jenom byl prostě vítr," bránila se Lenka, ale bylo ji jasné, že za to mohlo vyvolávání duchů. Živě si pamatovala ten hlas a byla si jistá, že patřil její babičce. Lenka cítila, že si s ní babička chtěla povídat, ale nemohla. Nemohla, aby ji chránila před špatnými vlivy, které jsou spojené se záhrobím. Tak ji alespoň varovala.

Na chvíli nastalo ticho, které prolomila Lenka s nabídkou, že o tom co se v noci stalo, se už nikdo dnes zmiňovat nebude a Adéla se Sandrou vděčně přikývli na souhlas.