It's Just an Academy (Stony)

Dobrodružství začíná ✅

"Máš všechno?" zeptala se mě vyděšená matka. Vzal jsem si do ruky kufr a pevně jsem ho sevřel.

"Ano, mami. Mám všechno. Už se mě ptáš po páté," povzdychl jsem si a vylezl jsem z auta. Oba rodiče stáli během několika vteřin vedle mě.

"Nezapomeň nám každý den volat! A uč se! Neber drogy, nekuř a nechoď za školu," vyjmenovala mi mamka to samé, co mi říká už od té doby, co jsem dostal dopis s příjetím. Upravila mi límeček na košili a nandala mi čepici na hlavu. Kšiltovku jsem si sundal a usmál jsem se na ní. Někdy je starostlivá až moc.

"Nech ho dýchat. Není malý kluk," zasmál se táta a mužně mě objal. Hned na to mě k sobě tiskla starostlivá maminka.

"A měň si spodní prádlo," zašeptala mi do ucha. Odtáhl jsem se od ní, protože ona by mě nikdy nepustila.

"Mám vás rád a budu vám volat," slíbil jsem jim a rozloučil jsem se. Mamka brečela a táta ji objímal. Byl čas konečně vyletět z hnízda.

Naposledy jsem se s nimi rozloučil a poté už jsem na nic nečekal. Rozhodným krokem jsem se vydal do areálu, kde hrdě stála moje nová škola.

Celý život jsem studoval dálkově. Kvůli neustálému stěhování za tátovo prací to ani jinak nešlo. Dokonce i když jsem byl přijat na univerzitu, nemohl jsem se kvůli financím vzdělávat přímo na škole. Díky mým sportovním úspěchům jsem se na univerzitě udržel a nakonec se mi podařilo získat stipendium na partnerskou školu pro agenty. Tak se stalo, že jsem odcestoval z LA na druhou půlku států - sem do New Yorku.

Díky ukazatelům jsem se brzy zorientoval a rozešel jsem se ke kolejím. Je čas, jít se zabydlet. Po cestě jsem potkal mnoho lidí v mém věku. Bylo zvláštní vidět tolik vrstevníků na jednom místě. Netrvalo dlouho a našel jsem informační budku. Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mám vydat právě tam. Nakonec jsem se k ní nervózně vydal.

"Dobrý den! Přejete si?" zeptala se mě otrávená žena za okýnkem. Poškrábal jsem se na zátylku a trochu jsem zrudl. Zapomněl jsem, co jsem chtěl říct.

"Ehm... Já... Jsem Steve Rogers a jsem tu první rok. Mám tu rezervovaný pokoj," vykoktal jsem a doufal jsem, že mi nepříjemná bába pomůže.

"Tady máte klíče. A už mě neotravujte," hodila po mně svazek klíčů a napila se ze svého hrníčku kávy. 

Rychle jsem si vzal kufr a rozběhl jsem se co nejrychleji pryč od informací. Chvilku jsem po campusu bloudil, ale naštěstí jsem došel do správné budovy. Vyšel jsem schody do druhého patra, kde bych měl mít pokoj. Našel jsem dveře, které měly stejné číslo, jako mé klíče.

Zaťukal jsem a čekal jsem na odpověď. Několikrát jsem ještě zkontroloval, jestli jsem u správných dveří. Čísla se stále shodovala.

"Můžeš dál! Už mám nandaný kalhoty!" ozval se zevnitř mužský hlas. Otevřel jsem a vešel jsem dovnitř. Dveře jsem znovu zavřel a rozhlédl jsem se kolem sebe. 

Stál jsem v místnosti, která vypadala jako obývák a ložnice dohromady. Na jedné straně byla plazmová televize a gauč. Na protější straně stály dvě postele. Obě jednolůžkové a hezky ustlané.

Z obdivování mě probudil zvuk dveří. Hned jsem se tím směrem podíval. Ve dveřích stál kluk, který byl menší než já. Na sobě měl nandané jen spodní prádlo. Bílý ručník měl hozený kolem ramen. Na vypracovaném těle jsem si všiml několika kapek vody. Hnědé vlasy měl vlhké a rozcuchané. 

"Co tu děláš? Zabloudil jsi, nebo co?" vyštěkl na mě a rozešel se ke skříni, ve které měl vyskládané oblečení. Rychle jsem si ho přestal prohlížet a snažil jsem se ze sebe dostat pořádnou větu.

"No, já..." zrudl jsem a podrbal jsem se na zátylku, "tady mám pokoj." Snažil jsem se mu to vysvětlit a neodvažoval jsem se hnout ani o centimetr.

Naštvaný muž si přes tělo nandal černé triko. Oblékl si kalhoty a rozešel se ke mně. Vyděšeně jsem ho pozoroval. Tenhle den začíná opravdu špatně.

"To musí být nějaký omyl. V tomhle pokoji bydlí Science Bross. To ví každý," procedil mezi zuby. Vzal si klíče, které měl pověšené na zdi a prošel kolem mě. Do nosu mě udeřila příjemná vůně kolínské. Muž naštvaně bouchl dveřmi a zmizel. Tomu říkám dobrý první dojem.

Vydechl jsem vzduch, který jsem předtím nevědomky zadržoval. Kufr jsem nechal u dveří a šel jsem si sednout na pohovku. Otevřel jsem knížku, kterou jsem si předtím vyndal, a začal jsem si číst.

***

Mohlo být o dvě hodiny později, když se dveře znovu otevřely. Zavřel jsem skoro dočtenou knihu a podíval jsem se, kdo to vlastně přišel.

Moc mě nepřekvapilo, když jsem spatřil onoho hnědovlasého kluka. Klíče pověsil na háček, který málem urval. Boty hodil do rohu místnosti a rázným krokem došel k jedné posteli, na kterou si následně lehl. Ležel na zádech a nasupeně sledoval strop. Chvilku jsem ho sledoval a čekal jsem, jestli něco řekne.

Moc se k tomu neměl. Nic jsem raději neříkal a znovu jsem začal číst. Opravdu ho nechci naštvat víc, než je teď.

"Kurva," zašeptal a tím znovu upoutal mojí pozornost. Už neležel, ale seděl. Hlavu měl schovanou v dlaních a pořád naštvaně dýchal.

"Mám několik pravidel," řekl zničeho nic a zvedl se. Sledoval jsem ho a byl jsem značně nervózní.

"Za prvé. Když je kravata na klice, tak sem nebudeš chodit. To je kurva důležitý pravidlo. Za druhé. Nebudeš se ke mně vůbec hlásit. Promluvíš na mě a já tě zničím," propaloval mě pohledem. Rozešel se k malé kuchyňce, které jsem si předtím nevšiml. Otevřel lednici a prstem ukázal na vrchní část.

"To je moje. Nebudeš mi nic brát. Kup si svoje jídlo a nebuď socka," zašklebil se a došel přede mě. Zvedl jedno obočí a ruce si zkřížil na prsou.

"Teď se máš zvednout, ať se ti můžu představit. Samozřejmě mě znáš, ale snažím se být alespoň trochu slušný," protočil očima a já jsem se hned zvedl. Kluk ke mně natáhl ruku a já jsem ji stiskl. Překvapil mě jeho silný, ale stále něžný stisk.

"Anthony Stark, ale ty mi říkej Starku," falešně se usmál. Naprázdno jsem polkl. Tenhle člověk mě přivede do hrobu.

"Steve Rogers," řekl jsem jednoduše. Stark kývl a pustil mojí ruku.

"Jinak tvoje postel je u okna. Prosím, neotravuj mě tvými problémy. Nezajímá mě to," naposledy se falešně usmál a znovu si šel lehnout. Něco dělal na mobilu a tvářil se trochu uvolněněji. Chvilku jsem ho fascinovaně sledoval a v hlavě jsem si znovu zopakoval všechna pravidla. Poté jsem si vzal knihu a konečně jsem jí šel dočíst.

Přelouskal jsem poslední stránku a naštvaně jsem knížku zavřel. Je to hrozná blbost. Podíval jsem se na hodiny a k zděšení jsem zjistil, kolik je. Bylo něco po půlnoci. Rychle jsem se připravil na spánek. Když jsem se vrátil z koupelny, byla tma. Stark už si musel jít lehnout. Došel jsem do postele a lehl jsem si. V hlavě jsem si znovu přehrál celý den. Začal jsem litovat, že jsem to stipendium vzal.

A/N

Nový příběh začíná! Jaký máte názor na první kapitolu? Nezapomeňte se se mnou podělit o vaše teorie a názory ♥ Budu moc vděčná ♥

Marvel_corn ♥