Steve's pov
"Tak.. Ehm... Jarvis je něco jako můj software. Je vlastně všude. U nás doma o něm nikdo neví a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Je ve veškeré elektronice, co tu najdeš... Tak třeba potřebuji, aby tu bylo větší horko, tak Jarvis sám nastaví topení. Ehm... Je i na internetu. Takže je něco jako Siri. Zeptám se ho na něco a on mi vyhledává informace. Má ale i super komunikační balíček. Je schopný s tebou vést konverzace. Odhaduje tvé emoce a snaží se na ně patřičně reagovat. Sám neví, co emoce jsou. Neovládá je. To ani není možné. Prostě udělá takřka všechno, o co ho požádám," vysvětloval mi Tony a já jsem se snažil chytat. Byl jsem opravdu překvapený.
"A to jsi ho stvořil sám?!" žasl jsem. Věděl jsem, že je Tony nadprůměrně inteligentní. Ale tohle jsem opravdu nečekal.
"Vlastně ano. Později mi sám pomáhal s nastavováním některých jeho částí. Snad jako první věc jsem mu nainstaloval takovou ochranu. On nemůže ublížit ani nemůže mít přístup k násilí. Díky tomu mě sám upozorňoval na chyby v programování a tak jsem předešel tomu, že bych postavil vraždící stroj. Pokud by k něčemu takovému mělo dojít, tak se sám zaviruje a zničí se," pokračoval a úplně u toho zářil. Pořád jsem si hrál s jeho prsty a nad vším jsem přemýšlel.
"A jak dlouho ho máš?" zeptal jsem se na další otázku, která mě zajímala. Ne každý den potkáte člověka, co má vlastního robota.
"Tak od čtrnácti. V tu dobu mi začínala puberta a potřeboval jsem alespoň jednoho pravého kamaráda, který mi pomůže," povzdechl si. Objal jsem ho pevněji.
"Ah! Můj malý Tonýsek neměl kamarády, tak si stvořil robůtka," šeptl jsem mu do ucha a dostal jsem za to ránu do hrudi. Usmál jsem se a pevně jsem k sobě tiskl vzpouzejícího se hnědovláska.
"To není něco, z čeho si máš dělat srandu! Já si ti tu svěřuji! Jsi první, komu jsem to řekl," urazil se a podařilo se mu vytáhnout ruku zpod mého těla. Naštvaně si ruce založil na hrudi a koukal před sebe. Hlavu si o mě přestal opírat a snažil se ode mě co nejdále odtáhnout.
"Promiň. Ty jsi měl alespoň Jarvise. Já jsem měl Buckyho, který mě skoro znásilnil. Jsi na tom lépe," zasmál jsem se a on taky trochu roztál. Přesto se snažil hrát naštvaného. Otočil jsem hlavu a políbil jsem ho na krku. Ošil se a pořád se ode mě snažil dostat.
Jedním pohybem jsem ho stáhl na zem a uvěznil jsem ho pod mým tělem. Znovu jsem se vrhl na jeho krk a začal jsem jeho sametovou kůži jemně sát. Dával jsem si ale pozor, abych mu neudělal znaménka. Jeho otec by nás zabil.
"No tak. Nezlob se, jinak tě budu muset ojet v tvém dětském pokojíčku na zemi," zamumlal jsem mu do krku a jemně jsem ho do něj kousl. Vydechl všechen vzduch a konečně položil ruce na moje lopatky.
"To by mi nevadilo," šeptl a ještě více se prohnul v kříži, když jsem ho znovu kousl. Vítězně jsem se usmál, když mi začal vyhrnovat tričko nahoru.
"Pane, Marie se blíží k Vašemu pokoji," přerušil nás Jarvis. Rychle jsem z Tonyho slezl a omluvně jsem se na něj usmál. Pohladil mě po tváři a vyskočil na nohy. Podal mi ruku a také mě vytáhl do stoje. Upravil mi vlasy a já zase jemu.
Tony se rozešel ke dveřím a já jsem si šel sednout na postel, kde jsem si začal nenápadně prohlížet plakáty. Playoby otevřel a Marie vešla dovnitř. Rozhlédla se kolem sebe a moc šťastně se netvářila.
"Bude večeře," řekla a pořád se rozhlížela kolem sebe. Na chvilku se pohledem zastavila na mně a já raději znovu začal sledovat stěnu. Její pohled mi byl nepříjemný. Bylo mi jasné, že mě pořád hodnotí. Poprvé a rozhodně ne naposledy jsem se za sebe začal stydět. Protože Tonymu dělám ostudu. On je bohatý Stark a já jsem... Průměrný Rogers.
"Hned tam budeme," odpověděl jí Tony s kamennou tváří a falešným úsměvem. Hrozně mě tohle jeho já děsilo.
"Otec to tu chtěl zničit. Co jsi to zase provedl s těmi dveřmi? Nikdo se sem nedokázal dostat," kroutila hlavou paní Starková a smutně se dívala na stěny polepené plakáty. Jakmile se jí pohled zastavil na kalendáři s odhalenými muži, který jsem předtím obdivoval, zatvářila se zhnuseně a znovu se začala dívat na svého syna.
"Zabezpečil jsem si to. Už mě nebaví pořád lézt po žebříku a všechno to vylepovat," pořád se na ní falešně usmíval a v očích měl hrdost, že se mu to povedlo a nikdo se sem nedostal.
"Dělej, jak myslíš. Už jsem s tebou ztratila roky. Tak pak přijď," pořád se dívala na Tonyho a mě dokonale ignorovala. Opravdu jsem se cítil blbě.
Marie odešla a Tony si smutně vydechl. Asi ho její slova musela ranit. Já si nedokážu představit, že by mi mamka řekla, že jsem pro ni ztráta času. Přesto jsem nebyl schopný postavit se a jít ho obejmout. Až moc jsem byl svázaný svými myšlenkami. Až moc jsem se bál, že pro něj nejsem dost dobrý.
"Jarvisi? Ať se děje cokoliv, tak dneska nevolej 911. Je ti to jasné?" řekl po chvíli napjatého ticha hnědovlásek.
"Ač nerad, rozumím," odpověděl Jarvis a já sebou znovu trošku cukl. Na všudepřítomného robota si jen tak nezvyknu.
"Vojáčku? Můžeme jít?" ozvalo se vedle mě. Probral jsem se z bloumání a otočil jsem hlavu. Tony klečel u postele a díval se mi přímo do očí. Falešně jsem se usmál a přikývl jsem. Podal mi ruku a pomohl mi na nohy. Vtiskl mi pusu na tvář.
"Neboj, všechno bude dobrý. Jen... Kdyby něco, tak mě prosím nebraň. Dopadlo by to blbě," řekl předtím, než jsme se vydali pryč. Nepřítomně jsem přikývl i když jsem věděl, že to nesplním. Pokud na něj jeho otec stáhne ruku, tak ho zabiju.
A/N
10k přečtení? To mám snad halucinace nebo co? Všem vám moc, moc, moc děkuji!!! Opravdu! Když jsem to začala psát, tak jsem takový úspěch opravdu nečekala ♥ Budu vás s tím slovíčkem 'děkuji' otravovat pořád, protože si to zasloužíte ♥ Jen doufám, že pro vás moje děkování neztrácí váhu, když je takhle časté. Každé 'děkuji' myslím stejně vážně jako na začátku ♥
Snad vás to bude bavit i nadále ♥ Pokud jsem někoho minule vyděsila s tím koncem, tak se omluvám xD Ještě tak 15-20 kapitol bude určitě ♥
Co říkáte na novou aktualizaci? Já osobně z toho smutná jsem. Na wt jsem už asi 6-7 let. Takže je to hrozně rychlá a velká změna. Na druhou stranu s myslím, že tím tahle super appka nekončí. Budu moc ráda, když se k tomu vyjádříte ♥
Marvel_corn
ČTEŠ
It's Just an Academy (Stony)
Fanfiction"Je to jen akademie," říkávala babička Stevovi Rogersovi. Steve měl celý život domácí školu a na onu 'akademii' se nikdy nedostal. Vše se však změní, když mu bude nabídnuto stipendium, které se nedá odmítnout. Je mladý hoch připravený stát se agente...
