It's Just an Academy (Stony)

Pan Dokonalý Rogers ✅

Steve's pov

Byl jsem příjemně překvapený, jak pan Stark zareagoval. Třeba mě ještě může mít rád a možná nakonec budu moct s Tonym být. Usmíval jsem se a začal jsem jíst Tiramisu. Veškeré jídlo bylo výborné. Opravdu nechápu, kdo jim to vaří.

"A co dělají rodiče?" zeptala se mě paní Starková a já se zasekl. Podíval jsem se na pořád překvapeného Tonyho. Zadíval jsem se na jeho nádhernou tvář a hned na to jsem si vzpomněl na všechen ten luxus, ze kterého pochází. Říkal mi, že má peníze. Nevěděl jsem, že jich má tolik. Znovu mě hryzlo svědomí, že pro něj nejsem dost dobrý. Z dost dobré rodiny.

"Ehm... Mamka má vlastní kosmetickou značku a táta je... Vysloužilý voják," odpověděl jsem s pohledem sklopeným na talíř. Poprvé v životě jsem se styděl za vlastní rodinu a dobrovolně jsem lhal. Co by si taky pomysleli, kdybych jim řekl, že táta pracuje v továrně a mamka dělá recepční?

"Tak to je úžasné," odpověděla paní Starková, které se to nejspíše líbilo. Cítil jsem na sobě intenzivní Tonyho pohled. Nepodíval jsem se na něj. Až moc jsem se bál toho, jak se bude tvářit. Bál jsem se, že bude hrdý. Hrdý na to, že se sebe dělám něco, co nejsem.

"A co děláš ve svém volném čase?" zeptal se pan Stark a tentokrát to byl Tony, koho všichni přehlíželi. Povzdychl jsem si a pustil jeho ruku na mém stehně. Nezasloužím si držet jeho ruku. Nejsem pro něj dost dobrý.

"Ehm... Hodně čtu a reprezentuji školu ve fotbale. Vlastně jsem i kapitán," odpověděl jsem jim a  cítil jsem, jak mi trochu červenají uši. Teplá ruka opustila moje stehno. Přesto jsem se vedle sebe nepodíval. Nedokázal jsem to.

"Anthony! Proč nemůžeš být alespoň trochu podobný tomuto úžasnému muži?" vyjel na Tonyho jeho otec. Najednou jsem se cítil smutně. Nechtěl jsem, aby nás srovnávali. To se ani nedá. Každý jsme dobrý v něčem jiným. Právě proto se tak skvěle doplňujeme. Ale Tony mi řekl, ať ho nebráním.

"Možná proto, protože jsem sám sebou a na nic si nehraju," odpověděl chladně a mě z toho píchlo u srdce. Trošku jsem chápal, na co naráží. Ale zase se snažím zalíbit jeho rodičům. Nevím, co mu na tom tak vadí...

"A co ty a studijní výsledky?" pokračovala ve vyzvídání paní Starková a nad odpovědí svého syna se ani nepozastavila.

"Myslím si, že dost dobré. Vlastně jsem dostal na školu stipendium," řekl jsem trošku hrdě. Manželé Starkovi po sobě hodili zvláštní pohled.

"Tedy samozřejmě bych si školu mohl dovolit. Peněz máme dost. Jen jsem se jim líbil natolik, že jsem to stipendium dostal," rychle jsem dodal a na jejich tvářích se usadil spokojený úsměv. 

"Někdy bychom mohli pozvat tvé rodiče na večeři. Určitě musí být oba úžasní, když tak skvěle vychovali své dítě. Tedy, ne že by to vždy byla chyba rodičů. Třeba tady Anthony je opravdu beznadějný případ," navrhl pan Stark. Posmutněl jsem. Tony ale říkal, že se ho nemám zastávat. Že ho to nezraňuje. Že je nebere vážně. Tak jsem to nechal být.

"Oni bydlí v LA. Ale určitě by byli poctěni," pousmál jsem se na ně. Talířek s Tiramisu mi zmizel. Tak moc jsem mluvil, až jsem zapomněl jíst.

"Tak už je čas jít spát. Steve, chceš svoje apartmá, aby ses u Anthonyho v pokoji něčím nenakazil?" významně se na mě podívala paní Starková. Znovu jsem se na ni pousmál.

"Děkuji. Zvládneme to," řekl jsem zdvořile. Manželé Starkovi se s námi (nebo spíš se mnou) rozloučili a odešli pryč. Židle vedle mě se odšoupla a Tony se rozešel ke dveřím. Rychle jsem vstal a došel jsem ho. 

Šli jsme vedle sebe a ani jeden jsme nic neříkali. Já jsem si znovu přehrával celou večeři v hlavě. Došel jsem k závěru, že jsem to zahrál perfektně. Mohl bych dostat Oskara.

Vešli jsme do pokoje a Tony bez jediného pohledu na mě zmizel v jeho soukromé koupelně, ke které měl v pokoji dveře. Já si mezitím vlezl na postel a začal jsem číst knížku, kterou jsem před odjezdem sem nestihl přečíst.

"Už jsem si myslel, že jsi použil nějaký tajný vchod a utekl jsi," zasmál jsem se, když se hnědá hlava objevila ve dveřích. Byl tam půl hodiny. Tony mi na to nic neřekl. Povzdechl jsem si a bez jediného slova jsem se do koupelny vydal já. 

Během čtvrt hodiny jsem byl připravený ke spánku. Došel jsem do pokoje, kde už byla tma. Jediné světlo byla lampička u postele. Tony už ležel. Po cestě k posteli jsem si sundal tričko a poté i kalhoty. Zalezl jsem si pod peřinu a byl jsem mu vděčný za to, že se pošoupl ke zdi. Postel měl totiž úplně v rohu postele. Musel bych ho přelézat. 

Zhasl jsem lampičku a přehodil jsem ruku přes Tonyho bok. Vyrazil mi dech, když ruku dostrčil. Nalepil jsem se na něj trošku víc a začal jsem mu dávat malé polibky zezadu na krk. Věděl jsem, že to tam miluje. Místo toho jsem byl znovu odstrčen. Zamračil jsem se. Tohle se mi opravdu nelíbilo.

"Tony?" šeptl jsem a pohladil jsem ho po vlasech. Hlavou cukl, proto jsem raději ruku vyndal.

"Lásko? Co se děje?" pokračoval jsem a ani jsem se nesnažil schovat strach, který mě začal ovládat.

"Nic," odpověděl mi chladně. Mračil jsem se tak moc, až jsem měl obočí v jedné lince. 

"Nic jo? Tak proč se takhle chováš?" vyjel jsem na něj. Opravdu jsem si nemyslel, že se z něho stane takový blbec. Tak je po roce doma. Co zase dělá?

"Když jsem řekl že nic, tak nic," prskl taky a pořád ke mně byl otočený zády. Nevěřícně jsem se díval na jeho krk, který jsem ještě před hodinou okusoval. Nechápal jsem, jak se to všechno mohlo změnit během tak krátké doby.

"Jsi jak holka. Vidím, že se něco děje," založil jsem si ruce na hrudi a lehl jsem si na záda. Naštvaně jsem sledoval strop.

"Hmm."

"Tak si polib," šeptl jsem a otočil jsem se k němu zády. Pevně jsem sevřel prostěradlo a snažil jsem se zahnat slzy a všechen vztek. Takhle zády k sobě jsme leželi až do rána.