It's Just an Academy (Stony)

Trpké plody ráje ✅

Tony's pov

"To jsi přehnal," šeptl Steve a na tvářích měl slzy. Jedna moje část chtěla, abych ho šel obejmout. Druhá ho už nikdy nechtěla vidět. A ta druhá půlka byla bohužel silnější.

"Myslím to vážně. Buď tam za nima teď půjdeš a řekneš jim pravdu, nebo s tebou končím," šeptl jsem zničeně. Nedokázal jsem žít s vědomím, že ze sebe dělá něco, co není. Proto jsem ho nemiloval... Tak moc jsem si přál, aby se mu to v hlavě srovnalo. Aby zvedl ten svůj nádherný zadek a došel tam za nimi. Aby se za mě postavil. On se však nehýbal. Teď už jsem začal brečet naplno. Tohle znamenalo konec.

"Myslel jsem si, že je důležitější, že tě miluji já než to, aby tě milovali oni," třásl jsem hlavou. Nechápal jsem to. Nechápal jsem, jak se takhle během jednoho dne mohl změnit. A to mě ničilo.

"Ty to až moc přeháníš! Tak se jim chci líbit. No a? Nemůžu za to, že jsi tak dokonalý. Ve všem. Nesahám ti ani po kotníky! Alespoň jednou v životě jsem chtěl být na stejné úrovni, jako jsi ty!" naštval se taky. Oči měl od pláče zarudlé, ale už jsem v nich neviděl něhu a lásku. Jen strach, zlost a zoufalství.

"Nechápu, co to s tebou je. Steve, kterého miluji, by se nikdy nevychloubal," šeptl jsem. Musel jsem si sednout na zem. Nohy mi už nesloužily. Zády jsem se opíral o postel a brečel jsem. Změnil se v něco, co jsem nenáviděl.

"Já se nevychloubám! Jsem pořád stejný. Pořád tě miluji a ty pořád milu-" 

"Ne," šeptl jsem a snažil jsem se uklidnit vzlyky, které otřásaly celým mým tělem.

"Co-co ne?" zeptal se s hrůzou v hlase. U srdce mě píchlo, jak moc ublíženě zněl.

"Miloval jsem starého Steva, tebe už ne," podíval jsem se mu do očí a neměl jsem to dělat. Tolik bolesti jsem nikdy neviděl. Tolik slz jsem nikdy neviděl. Trhalo mě to na kousky.

"Jak-jak to myslíš?" řekl skoro neslyšně. Už ani nevzlykal. Byl tak moc zničený, že to nešlo. Jen tam tak stál a slzy nechal proudem opouštět jeho zraněné oči.

"Podívej se na mě a řekni mi, že jsi to tam u stolu nemyslel vážně. To o tom, že mě opustíš. Podívej se na mě a řekni pravdu. Napadlo tě někdy, že mě opustíš? Že mě necháš jít? Byla to alespoň z části pravda?!" zoufale jsem se pousmál. Tohle je naše poslední naděje.

"Ne," řekl pevným hlasem, ale díval se do země. Lhal. On lhal. Steve, který lži nesnášel. Steve, pro kterého byla upřímnost a ctnost to nejdůležitější.

"Do očí," zopakoval jsem. Ani se nehnul.

"DO OČÍ!!!" zakřičel jsem tak moc zoufale, jak nikdy předtím. Cítil jsem se, jak by mi právě řezali všechny končetiny. A jediné co jsem mohl udělat, bylo ležet a sledovat, jak ze mě odchází život.

"Promiň. Ale-ale ty k sobě potřebuješ někoho... Dokonalého. Někoho, kdo bude na stejné úrovni jako ty. Přiznej si to. Jsem jen tvůj románek na škole. Až dostaneme diplom, tak mě odkopneš," frustrovaně si prohrábl vlasy. Vyrazil mi dech a nahnal další slzy do očí.

"Tohle si o mně myslíš?" žasl jsem. Jeho smutný pohled mě přesvědčil, že to myslí vážně.

"To bych NIKDY, slyšíš? NIKDY neudělal! Já tě miluji, ty debile! Slyšíš? Já tě miluji... Jak si to vůbec jen můžeš myslet? Po tom všem?!" řekl jsem ochromeně. Nedokázal jsem pochopit, kde jsem udělal chybu. Kdy jsem mu dal záminku, aby si to myslel?

"Řekl jsi, že mě nemiluješ," založil si ruce na hrudi. Zavřel jsem oči. Nedokázal jsem se na něj dívat.

"Řekl jsem to, protože jsi mi hrozně ublížil!" kroutil jsem hlavou. Bylo mi tak hrozně smutno, že si nic neuvědomoval. 

"A jak prosím tě? Zase si hraješ na ublíženého a moc to všechno dramatizuješ," zakroutil očima. Už znovu mi vyrazil dech.

"A ty jsi zase bez chyb, viď? Pořád ze sebe děláš pana Dokonalého. A chceš říct tajemství? Nejsi dokonalý. Nejsi. Jsi jen bezcitný hovado!" křičel jsem. Bylo mi jedno, že mu tím ubližuji. On už mě vnitřně zabil.

"A ty jsi kretén! Děláš ze sebe frajera, ale nejsi! Chceš něco říct? To ty ses změnil. Už od chvíle, co jsme tady, se chováš divně. Nemůžeš mít z otce až takový strach. Chápu, že-" mlel si své. Tímhle mě nasral dokonale. Neřekl jsem mu o tom, že mě otec mlátil. Nechtěl jsem mu to říkat. Nechtěl jsem mu říkat, že se krčím pod každým jeho pohledem. Že každým pohnutím jeho ruky očekávám ránu. A po tomhle už mu to ani nikdy neřeknu...

"NECHÁPEŠ! Vůbec to nechápeš! Nevíš, jaké to je! Vyrůstat tady!" rozhodil jsem rukama. Před očima jsem celé moje dětství. Pro někoho možná sen, pro mě peklo...

"Podívej se, kolik máš peněz! Nikdy jsi si s tím nemusel dělat starosti! To mě tak trápí, tvoje problémy. Tak jsi k narozeninám dostal červené auto místo modrého. Bůůů, bůůů," naznačoval, jak z toho brečí. Nebyl jsem schopný jediného pohybu. Jako by mě paralyzoval. Nevěděl jsem, kde se to v něm bere. Kde se v něm bere taková touha ubližovat mi.

"Copak vypadám jako člověk, co si ty peníze užívá? Neřekl jsem ti, kde jsem bydlel. Nikdy jsem se tě nesnažil koupit. Nikdy jsem ti nepředhazoval, že mám peníze. A víš proč? Protože všechny tyhle snoby nesnáším a víš co? Ty ses jedním právě stal!" vysvětloval jsem mu. Mrzelo mě to všechno. Tak hrozně moc. Miloval jsem ho za všechnu tu jeho slušnost, ochotu, čistotu jeho duše...

"Já jsem od patnácti chodil na brigády, abychom se uživili. Když táta vážně onemocněl, vypnuli nám na měsíc elektřinu! Celý měsíc jsme neměli teplé jídlo! Tohle jsou problémy normálních lidí!" setřel si nové slzy. Tímhle mě dost vykolejil. Nikdy mi o tom neřekl.

"Já jsem se o nic z toho neprosil. Vždycky jsem kolem sebe peníze rozdával," schoval jsem si hlavu do dlaní. Věděl jsem, že mě ty peníze jednou zabijou. Ale nečekal jsem, že by mě připravili o jediného člověka, kterého jsem miloval.

"Proč nemůžeš být jako předtím? Proč ti najednou tolik záleží na tom, co si myslí ostatní? Zničíš naši lásku jen kvůli tomu, aby tě moji rodiče měli rádi?" pokračoval jsem. Divil jsem se, že jsem ještě mohl mluvit.

"Já to dělám i pro tebe."

"Pro mě? Co kurva děláš pro mě? Já tě mám rád! Jako hodného, skromného Steva, který si své úspěchy nechává pro sebe. Steva, který se za mě popral na chodbě, když mě urážel Thor. Steva, kterému bylo jedno, kolik má kdo peněz. Steva, který se usmíval pouze pravě a ve chvílích, kdy chtěl. Ne Steva, který úsměv falšuje, aby někomu vlezl do prdele. Steva, který tu pro mě vždycky byl. Steva, který o sobě nepochyboval," šeptal jsem a byl jsem hrozně slabý. Tak slabý, že už se nikdy nedokážu uzdravit tak moc, abych byl stejný jako dřív. Nebudu. Část mě bude chybět. A ta část už je pryč. Právě mi ji vyrval z těla.

"Já jsem pořád stejný! Jen jsem pro tebe vhodnější partner," také šeptl. 

"Neházej to na mě. Neházej tu vinu na mě! Pro mě jsi byl dokonalý! Nepotřeboval jsem, aby ses měnil. Řekni mi... Do očí... Pů-půjdeš za nimi a ře-řekneš jim pr-pravdu?" zkusil jsem to naposledy. Nechtěl jsem mu dát sbohem. Nedokázal jsem to. Až moc jsem ho miloval na to, abych ho nechal odejít z mého života takhle snadno...

"Promiň, ale zasloužíš si někoho lepšího. Miluji tě a navždy budu. Jdi, zapomeň na mě a najdi si nějakou přítelkyni. Nějakou, kterou klidně za ruku budeš držet i před otcem. Myslíš, že mi neublížilo, když jsi mě pustil pokaždé, kdy přišel do místnosti? Nevím proč jsi takový posera, ale nejsi Tony, co kterého jsem se zamiloval. Ten Tony by otci řekl všechno. Ten Tony by mi dal pusu před jeho vlastní matkou. Ten Tony by se za mě nestyděl tak, jak se stydíš ty. Sbohem," s tím v pokoji nechal všechny věci a vyběhl. Nechal si tu kufr, slzy a mé zlomené srdce.