Violet Shienore

🖤1🖤

"Jsi nástroj! Budeš voják, odteď se tak chovej, to je rozkaz!"
"Ano!"

Vzbudila se. Nejistě se posadila a rozhlédla kolem sebe. Nic nepoznávala. Naprosto nic. Byla zmatená. Někdo vešel dovnitř. "Už jsi vzhůru Violeto?" Pronesla ona osoba.
"Kdo...?" Nedokázala ze sebe vypravit víc.
"Ty, tvoje jméno je Violet." Osoba na ni překvapeně pohlédla. Pokusila se něco říct, ale slova se jí zasekla v krku. "To je v pořádku, nemluv, nevysiluj se. Přivedla jsem někoho, kdo tě potřeboval vidět." Osoba ustoupila ze dveří a do nich vešel muž. Osoba zmizela v těch dveřích a zavřela za sebou.
"Violeto?" Pronesl onen muž. Byl vysoký, štíhlý, měl hnědé oči a zrzavé vlasy. Jen na něj hleděla. "Víš, kdo jsem Violeto?" Šel k ní blíž. Zavrtěla hlavou. "Jsem plukovník Hasters, teda byl jsem jím. Řekni, co si pamatuješ?" Přisedl si na židličku vedle postele.
"Ni-ic..." Stěží toto slovo vydala. Koukala na něj pohledem bez jediné kapky emoce.
"Violeto..." Řekl smutně. Znělo to tak. "Můžeš se hýbat?" Okamžitě nastoupila do pozoru. Nevěděla proč. "Skvěle, tak pojď." Rozešel se k těm dveřím, kterými přišel.
"To je... Rozkaz?..." Zeptala se tiše. Pohlédl na ni pohledem, který nedokázala identifikovat.
"Ano, to je rozkaz." Řekl plukovník Hasters nakonec chladně a šel dál. Rozešla se za ním, sice špatně, ale musí splnit rozkaz. Šli chodbou a pak ven. Byl tam kočár. "Nastup si." Řekl Hasters a ona poslechla. Nastoupil hned po ní, zavřel dvířka a kočár se rozjel. Pohlédla na své ruce. Byly obvázané.
"Co se...?" Ukázala plukovníkovi své ruce. Podíval se na ně a pak do jejích očí.
"Zranění z války. Byla jsi voják, ale teď už nemusíš." Řekl a usmál se. Jen na něj bez emocí hleděla.
"Proč ne?" Zeptala se po chvíli.
"Už nemusíš, válka už skončila." Znovu se usmál.
"A co mám... Dělat?..." Sáhla si ke krku, ale nic nenahmatala. Ani nevěděla, proč to udělala.
"Můžeš pracovat pro mě. Zakládám si firmu." Řekl Hasters pyšně. Pak se podíval, kam si sáhla rukou a jeho úsměv poklesl. "Něco ti chybí Violeto?" Zeptal se s obavami.
"Nevím..." Odpověděla upřímně a vrátila ruku do klína. Podívala se z okénka a sledovala krajinu kolem.

Kočár se zastavil. Hasters otevřel dveře a vystoupil. Nabídl jí ruku, ale ona vystoupila sama. Jakmile zavřel dvířka, kočár odjel. Nacházeli se před velkou budovou. Měla více pater a velké vchodové dveře. "Tak tady to je." Slavnostně otevřel ony dveře. Podívala se dovnitř. Byla tam velká hala. "Tady bude recepce. A tady vlevo se budou skladovat dopisy k rozvážce. A tady vpravo, zde budou pracovnice, které budou psát dopisy těm, kteří neumí psát." Ukazoval různé podlaží a věci, které v jeho nové firmě budou.
"Kde budu já?" Zeptala se po chvíli.
"Ty... Budeš třídit dopisy podle ulic, kam mají být zaslány." Řekl a usmál se.
"Rozkaz." Odvětila chladně a šla do oné místnosti, kde už něco málo bylo.
"Vio-" Chtěl něco říct, ale nejspíš si to rozmyslel.

Četla adresy jednu po druhé a třídila do správných poliček. "Violeto, už můžeš přestat, pracovat už nemusíš." Ozval se za ní hlas. Otočila se. Byl to plukovník Hasters.
"Musím splnit rozkaz." Řekla a dál třídila.
"Toto nebyl rozkaz Violeto..." V jeho hlase bylo znít něco zvláštního. Nepoznala ale co. "Pojď si lehnout, potřebuješ spát."
"Je to rozkaz?" Podívala se na něj svýma očima bez emocí. Povzdechl si.
"Ano, je to rozkaz. Jdi si lehnout." Řekl nakonec rázně.
"Rozkaz." Dala poslední dopis do poličky a šla do nějakého pokoje v patře. Lehla si do postele a zavřela oči. Snažila se usnout. Nakonec oči otevřela a podívala se na svoje obvázané ruce. "Proč?..." Nechala ruce opět klesnout a po chvíli se jí podařilo usnout.

Takže, mám tu novou knihu, nebudu se vás ptát, jestli mám pokračovat nebo ne, protože tuto knihu hodlám dokončit. Budu ráda za každý komentář, hvězdičku, kritiku i připomínku. Díky
TikkkiT🐞