Tato kniha je o 17 cti leté dívce, která byla se svýma rodičema a s jejím bratrem, na natáčení dokumentu o ledních medvědech. Ovšem pak se to nějak vymklo z rukou a jeden z 5 medvědů se na ně vrhl. Všechny zabil, až na Kahlen, která utíkala a utíkal...
,,Aktivovat brnění!" Byl to úžasný pocit cítit to, jak moje tělo obepíná ten oblek. Kouknu se na sebe do zrcadla. Hned jsem si ten oblek zamilovala. Je v černé barvě s azurovými proužky. Stark mi popsal kde je meč a jak si dávat "masku" přes pusu.
Pak si sundám rukavice, natáhnu ruku a vyšlu ledové rampouchy na jednu ze stran letadla. Led je rychlejší a pevnější. Vypadá jak diamant. Steve přiběhne, skrčí se a nastaví před mé rampuchy štít, ty se na štítě rozdrtí na pár částeček jako rozbité sklo. Úchvatné.
,,Zbláznila jsi se? Mohla jsi proděravět letadlo!" zařval na mě náš prudič Stark. Vždycky všechno zkazí.
,,A-ale já nechtěla!" Objeví se Steve. Proč zrovna teď?
,,Starku klid. Ona si to chtěla jen vyzkoušet to tvoje brnění." díky Steve.
,,Ona si chtěla jen vyzkoušet to tvoje brnění." imitoval děsným hlasem Stark Steva. ,,A pak by nám udělala díru do lodě a co pak?" Ten jeho pohled. Každý by si pak o sobě myslel, že je hloupý, ale já mám v sobě ještě špetku hrdosti Starku.
,,A dost Starku. To by stačilo." Prošel kolem mě Steve směrem ke Starkovi, ale já ho prudce zastavila.
,,Nech ho Steve. Má pravdu." nemá to cenu. ,,Vypnout brnění." řeknu. Stark se otočí zpátky k volantu. ,,Jsem v zadní části kdyby jste mě hledali."
V zadní části
,,Ahoj Kahlen." ozve se Natasha a sedne si vedle mě. Neodpovídám jí. Myšlenkami jsem úplně mimo a koukám skrz sklo na planetu zemi. Je malinká a přesto, tak nádherná. ,,Kahlen? Je všechno v pořádku?"
,,Jestli je všechno v pořádku?" Už, už jsem chtěla začít řvát, ale v tom jsem slyšela, jak do mikrofonu Steve začne něco říkat
,,Hlášení! Za pár minut budeme na planetě. Kahlen? Můžeš jít sem dopředu?"
Zvednu se a podívám se na Natashu. Ta na mě stále tázavě kouká a vyčkává na odpověď. ,,Promiň. Musím jít. Povinnost volá" Když vejdu do přední části, tak nestačím věřit svým očím. Před sebou vidím svojí rodnou zem. Zem na které žije nejspíš můj lid. Zem na které najdu svého nového draka. Zem na které budu nejspíš vládnout.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Celým jménem se jmenuješ Kahlen Emily Drake" ozve se Steve. ,,Zapamatuj si to!" Kahlen Emily Drake, Kahlen Emily Drake, Kahlen Emily Drake. Úchvatné.
Bez varování se před námi objeví dvě stíhačky. Hádám, že strážní. ,,Na rozkaz Našeho Veličenstva vám přikazujeme, ať ihned odletíte. Nejste zváni!" byli to dva svalnatí muži, ale věřím tomu, že by jsme si s nimi při nejhorším poradili.
Mrknu se na děla. Stačila by jedna rána a jsme bez letadla. A taky možná neporadili. V tom jsem dostala nápad. Dám ruce nahoru. ,,Vzdáváme se" všichni na mě nechápavě zírají a já jím naznačím, ať udělají to samé. ,,Nechceme žádné problémy. Já jsem Kahlen Emily Drake. Ráda bych si v klidu promluvila s vaší královnou pokud-li by to bylo možné."
,,Kahlen co to vyvádíš?!" Zašeptá Steve směrem ke mě nechápavě. Je roztomilý, když je v rozpacích.
,,Věř mi. Mám to pod kontrolou. Plán vám řeknu cestou." Usměju se. V tom přistaneme na pevné zemi a vidím, jak z té neznámé lodi vyjde nějaká postarší dáma. Hned se rozevřeli dveře od naší lodi a já vylezla společně s mými přáteli. Ta paní měla tmavě modré šaty a vysoký šedivý drdol. Budila takovým zvláštním dojmem. Po dlouhém prohlížení mého těla promluvila.
,,Nu dobrá. Veličenstvo souhlasí, ale na hrad můžou jen ženy vybrané Veličenstvem. Ostatní tvý přátelé musí zůstat v domě za hradem. Následujte mne." Já se otočím směrem k mým přátelům. Můj pohled zůstane vyset nad Stevem, ten se usměje a v očích mu vidím to odhodlání a hodí pohled, který mluví za vše Mám plán. Hned jak jsem vešla do hradu, tak mě pohltila hrozně silná vlna negativní energie a nejistota. Nejsem si jistá jestli se chci bavit s tou královnou. Co asi dokáže, když já tvořím led a moje sestra ovládá teleknezii? Mám strach. Zatímco jsem šla chodbou hradu, tak jsem se snažila moc nad tou královnou nepřemýšlet. Místo toho jsem se zaměřila na hrad. Je dechberoucí. Bílé zdi, sem tam nějaký diamant na ozdobu, malby různých druhů draků a hrozně moc dveří. To je vše co jsem v té nekonečně dlouhé chodbě viděla. Najednou se tam objevil místo draka obraz malé holčičky s dlouhými bílými vlasy zapleté do copu, který jí sahal sotva na ramena. Pod tou malbou byli růže a svíčky. Té holčicce byli sotva 3 roky. Něco mi na té fotce nesedělo.
,,Děje se něco slečno?" zeptala se ta divná pani.
,,Nene. Všechno je v pořádku. Můžeme pokračovat" ještě jeden pohled na ten obraz.
Na úplném konci chodby byli obrovské bílé dveře s azurovými čárami, které připomínali větve od stromu. Ten kdo to dělal musel mít obrovský talent. Tak a je to tady...
