Dívka z ledu

Zmatek

,,Musím za Tonym."

,, Kahlen neee! Vrať se!" řve na mě Wanda.  Já jí neposlouchám a jdu ke dveřím.

Steve si oddychne. ,,Nechtěl jsem to udělat." Wanda na něj zmateně  koukne a když otvírám dveře Steve řekne ,,Bucky! Teď!"

Bucky vytrhne z trámu dveře, zahodí je a jeho železná ruka mě bezcitně udeří rovnou do hlavy.

O CHVÍLI POZDĚJI V KAHLENINĚ POKOJI

Konečně se probudím z bezvědomí a hned začnu odposlouchávat hádku mezi Stevem a Wandou. Asi jsem byla dlouho v bezvědomí, protože Steve má na sobě svojí uniformu. Dost mu to v ní sluší. To vypracované tělo je tak nadherný!

,,Buď už zticha Wando! Já jsem jinou možnost neměl než jí nechat dát praštit!" řve Steve na Wandu.

,,Je to moje sestra Steve!! Sám to dobře víš!  Měl by jsi jí co nejdřív říct, co s ní máš společného a připravovat jí na trénink! Loki tu může být pro ní každou chvíli!"  

Podívám se na ní.
Ahoj sestro Wando. Ona se na mě otočí, jako kdyby mě slyšela. ,,Takže co máme v plánu?" ozvu se.

,,Budeme tady." řekne Bucky. Je opřený o zeď. Vůbec jsem si ho nevšimla.  ,,A... Kahlen... Nechtěl jsem, aby tě ta ruka hodně zasáhla. Promiň"

,,To je v pohodě." A usměju se. Snažím se vstát z postele, ale najednou mě začne strašně bolet hlava a tak si zase lehnu.

,,Musíš ležet. Utrpěla jsi silný otřes mozku." řekne Steve. Taky jsem si všimla.

,,Wando, Bucky necháte nás tu o samotě?" řeknu jasně. Steve se na mě koukne a já se kouknu na něho. Hned mě přestane bolet hlava.

,,Jak chceš, ale né, aby se tu stalo něco víc než povídání." Mrkne na nás Bucky a jde směrem ke dveřím. Wanda ho následuje a dá mu menší pohlavek. Bucky se usměje. Jak vtipné!  Čekám až se ztratí za dveřmi a pak začne výslech.

,,Než začneme mluvit o tom co se mnou máš společného, tak bych tě chtěl ujistit, že krví společní nejsme. Takže ne. Tvůj otec, ani tvůj bratr nejsem." Řekne. Nevím proč toho blba napadlo zrovna tohle. Prostá klučičina, ale ignoruju to.

,,Poslouchám." Založím si ruce stejně, jako to má on.

,,Víš Kahlen..."

V tom okamžiku se v mojí hlavě objeví něco strašného. Zavřu oči.

Steve ke mě přistoupí ,,Kahlen jsi v pořádku? Hej!" řve.

,,Jo, ale počkej. Něco se děje."
Vidím Lokiho. Útočí na sídlo Avangers a něco jakoby hledal. V jedné ruce drží žezlo a v druhé Steva. Žezlo přiloží k němu a v tom ho ovládne. Steve se rozhlíží a hledá terč a první koho uvidí, jsem já. Rychle se za mnou rozebíhá a hodí po mě štít. Já ho však zamrazím ale v tom okamžiku zamrazí Steve mě. Loki ke mě přistoupí a máchnutím ruky rozmrazí jen hlavu, abych mohla mluvit. Co se to právě stalo? Steve má stejné schopnosti jako já? ,,Konečně jsem tě dostal." Usměje se Loki.
Probudím se. 

,,V pohodě? Co jsi viděla? Povídala jsi si s Pyrem?" Je bez masky a konečně mu vidím do obličeje. Chvíli na tu hebkou tvář koukám mám chuť jí pohladit. Moje prsty se pomalu zvednou, ale rychle je povolím.

,,No ehm. Jo. Všechno je v naprostém pořádku. Jen mě bolela hlava ze světla." A nasadím falešný úsměv. Pravda je taková, že v pořádku nic rozhodně není.

V NOCI
Při večeři jsem si vymyslela dost dobrý plán.

Konečně jsem dojedla večeři a hodila jí na zem před dveře a u toho jsem nechala papírek s nápisem Zde jsou talíře po večeři, prosím nebudit! Spím! Vzkažte kuchařce/kuchaři, že to měl/a moc dobré! :) Zaklapnu dveře a jdu do skříně. ,,Tak co si vezmu?"  Nakonec se s tím moc neperu a vezmu si broskvové tričko, džíny, mikinu a malí batoh. Do batohu si vezmu baterku, mobil, který mi Stark věnoval a naučil mě, co s ním a jak se co spouští (Díky Tony), nůž (pro případ nouze), lucernu, svíčku a sirky.
V pokoji mám velké okno, takže není problém si ho otevřít a zkouším si vytvořit vločku. Když se mi to podaří, stoupnu si na ní a ona mě vyveze dolů na trávu. Je celkem teplo, takže si nemusím lámat hlavu, co s vločkou, která se za pár minut roztaje. Jen jí trochu v tom roztávání pomůžu a rozdrtím jí na malé částečky. Lepší.  Pokračuju. Jdu do velmi hustého lesa. Mapa v mobilu mi ukazuje, že je tu poblíž jezero, ale v tom se mi mapa vypne. Na displeji se mi ukáže, že nemám signál. Super. Vyndám z batohu baterku a pokračuju temnou cestou. Cítím jakoby se o 10 stupňů schladil vzduch. Po zhruba hodince ukrutně nudné cesty narazím na obrovské a krásné jezero. Posadím se do tureckého sedu poblíž vody a zapaluju svíčku v lucerně. Je tu nádherně. Klid, volnost, konečně teplo a čerstvý vzduch. Jen vy a vaše myšlenky.  A já se vydám na další část mého plánu, která zní...