MY DADDY (Chester Bennington)

Buď ano, nebo ne

Chester: Když nám tohle řekla a odešla, bál jsem se co bude dělat teď. Mrzí mě, že u nás nechce bydlet. Ale taky jsem to neměl vidět tak růžově a dělat si takové nároky. Upřímně jsem se ani neptal své ženy. Ale přišlo mi hodně divné, že její rodiče s tím takto hned souhlasili. Nebo spíš její máma. Jess měla pravdu, asi se jí chtějí zbavit. Ale její otec je akorát obyčejný podpantoflák, který kývne své ženě na vše, jen aby měl pokoj. No.. Ale jsem rád, že Jessicu k tomuto nevychovali. Ona si na hlavu nenechá srát. Nechám jí si to rozmyslet. Spíš mi nic jiného nezbývá. Chci si s ní udržet dobré vztahy. Uvidíme

Jess: Dojela jsem k nemocnici a zaparkovala své kolo do stojanu na kola a zamkla ho na zámek. V dnešním světě se nesmí věřit nikomu. Že ano, Benningtone. Šla jsem dovnitř nemocnice a mířila k výtahu. Vyjela jsem nahoru do asi 5. patra. Hledala jsem její pokoj a úspěšně ho našla. Zaklepala jsem, I přesto že jsem věděla, že na pokoji leží sama a zřejmě pořád v kómatu. Vstoupila jsem a mířila k její posteli. Sedla jsem si na židli. Chytla jsem ji za ruku. Byla studenější než když jsem tady byla naposledy. Bála jsem se, že o ní přijdu. To jsem nechtěla. Řekla jsem ji všechno, co se za poslední dobu stalo. I o Chesterovi jsem ji vyprávěla.
Když jsem si asi po hodině strávené u ní oblékala svou bundu, všechny přístroje na které byla připojena začaly zvučet. Začala jsem volat o pomoc a přiběhla sestřička s doktorem. Sestřička se mě snažila vyvést z pokoje, ale nemohla jsem teď odejít od své matky. Nakonec se jí to povedlo. Zrovna když mě vyhodila, objevil se na chodbě Chester. Ten tady chyběl. "Proč stojíš tady?" v tento moment jsem se rozbrečela. Obejmul mě a mě se podlomily nohy, ale držel mě pevně. "Bude to dobrý" pocit naděje? Kde se teď nachází? On absolutně nevěděl, co se mámě stalo a jak na tom je. Sedli jsme si na plastové židličky a čekali. Po půl hodině přišel doktor. Můžete hádat s jakou dobrou či špatnou zprávou přišel. "Je mi to líto, nedala se už zachránit" to ne. To nemůžete. "Můžete jít domů, tady na vás už stejně nic nečeká" díky za upřímnost blbečku. "Pojď, pojedeš k nám domů" v tu chvíli mi bylo jedno kde budu. On byl teď moje největší opora. Divné že ano.
Přijeli jsme k němu domů. Talinda nám otevřela dveře a my vstoupili. Obejmula mě. Pocit mateřského citu se teď hodil. Asi to dokáže pochopit, když je sama matkou. "Můžu si jít dát sprchu? Prosím?" to bylo to jediné co jsem teď chtěla a potřebovala. "Samozřejmě, naše děti jsou na noc u svých prarodičů, takže jsme tady sami. Nikdo tě nebude rušit. Půjčím ti nějaké své oblečení a nechám ti ho v pokoji pro hosty." snažila se o úsměv Talinda. Je pro mě udivující, že ji mrzí, že umřela bývalá přítelkyně jejího manžela. Nevím, proč přemýšlím zrovna nad tímhle. Vyšla jsem schody a hledala na chodbě dveře od koupelny. Pro mé štěstí všechny dveře měly nějaký štítek s popisem, co je to za místnost. Pokoje dvojčat byly vedle sebe. Naproti nich byl pokoj jejich bratra Tylera. Vlastně i mého bratra. Na konci chodby byla ložnice jejich mámy a mého táty. A druhé straně chodby byla konečně koupelna. Zamířila jsem tam. Otevřela jsem a moje oči se rozzářily. Takhle krásnou koupelnu jsem dlouho neviděla. Svlékla jsem si své oblečení, vlezla si do sprchového koutu a pustila na sebe miliony kapek horké vody. Potřebovala jsem čas, abych ze sebe smyla dnešek. Tohle bude pěkně těžký. Teď už je jen jeden jediný žijící rodič. Možná to není zas takový špatný nápad, přestěhovat se k němu. Bude mi oporou. Oba jsme ztratili někoho, koho jsme milovali. On svou bývalou přítelkyni a já svou matku.

Vylezla jsem po 20 minutách ven. Nechci vidět jeho účet za vodu. Šla jsem do pokoje pro hosty. Tak jak Talinda slibovala, nechala mi na posteli nějaké své oblečení. Milé. Oblékla jsem se do kostkované košile a kostkovaných kalhot. Bylo mi to trochu větší, ale na spaní proč ne. Moje tělo začalo vypovídat službu kvůli nedostatku tekutin a jídla. Šla jsem tedy dolů do kuchyně. Oba dva tam seděli na barových židlí. Jakmile ale uslyšel mé kroky, zmlkli. Vstoupila jsem do koupelny se slovy "Kvůli mě jste nemuseli přestat, dělejte že tady nejsem. Ehm.. Tati, teda Chazzy, můžu si vzít něco k jídlu?" sakra, tohle se mi nesmí stávat, bylo to děsně trapný. "To je dobrý, vem si co hrdlo ráčí." pokusil se o úsměv. "Nebo já ti něco udělám" vyhrkla Talinda. "Ne to není nutný." nechtěla jsem nějak extra zaclánět a navíc jsem nebyla na teplé snídaně moc zvyklá. "Hele sedni si a já nám udělám lívance. Co vy na to?" koukala se na Chazze a hledala podporu. "Jo, to není vůbec špatný nápad." mrkl na mě a na Talindu.
Než Talinda udělala lívance, já si hrála s ubrouskem který byl ve stojánku vedle Chazzyho kávy. "Jak se cítíš?" položil svou ruku na tu mou. "Jak se mám cítit? Nemáš třeba nějakou radu?" snažila jsem se NEBÝT nepříjemná, ale nešlo to. Prostě musí chápat, že mi včera umřela máma. "Hele Jess..." promluvila Talinda otočená směrem k plotně, my ji viděli na záda. "Napadlo mě, co kdyby ses nastěhovala k nám, třeba pro tebe bude teď lepší, být aspoň se svým biologickým tátou. Co ty na to?" asi má pravdu. Bude mi líp a více ho poznám. Třeba mi víc popíše mámu, jaká byla a jak se poznali a takové ty sladké řeči. Docela by mě to zajímalo. "Jo to může být fajn. Pokud to vaší rodině nebude vadit." sklopila jsem zrak, protože jsem nevěděla, jak na tohle budou reagovat jejich děti, Chesterova a Talindina rodina. "Fajn, tak hned zítra můžeme jet k vám domů a vzít ti nějaké věci, ať tady aspoň něco máš. Z pokoje pro hosty se udělá tvůj pokoj. Dneska to bohužel nevyjde, jelikož musím do studia za klukama." podíval se na mě, teď už můj táta. Tohle bude můj nový start. A já ho chytnu za pačesy a nenechám si nic zkazit. Cítím a vím, že to bude lepší.
Talinda před nás položila talíře s lívancema a jedli jsme jako spokojená rodina. Až potom, co táta dojedl, odešel do studia.

Tak jo, máme tady novej díl. Doufám že se líbí. Názory kopejte dolů❤️❤️❤️
Tak zase u další části papa❤️🖤🌻