MY DADDY (Chester Bennington)

Life never ending

Nastoupili jsme do auta a vyjeli. Cesta nám trvala asi dvacet minut a já se pořad klepala. Bojím se o ní. A to hodně. Když jsme konečně dojeli na místo rychle jsem si odepla pás vybíhala z auta. Kdyby mě táta včas nezastavil tak by měli teď na sále mě. "Nemůžeš takhle plašit, klidek. Půjdeme tam a zjistíme jak na tom je, ano?" řekl tónem, ve kterém šlo poznat že se o mojí mámu bojí. "Jo já jen... Bojím se co se dozvím" řekla jsem se strachem. "Chápu jen klid" řekl a my vyšli do nemocnice. Šli jsme na recepci(Pozn. Autora: Upřímně nevím jak se tam ta recepce či ambulance jmenuje, zapomněla jsem to, takže se omlouvám). Táta šel za sestřičkou aby se jí zeptal jak na tom máma je. A mně řekl ať si jdu sednout. Sedla jsem si a dala hlavu do dlaní. Bojím se, že na sále umře a já jí nebudu moct říct že jí mám ráda. Když táta přišel tak si ke mně dřepnul a už podle jeho výrazu jsem věděla, že to s ní nevypadá dobře. "Zlato, zatím je na sále, ale slečna říkala že to byla vážná nehoda. Bojím se že to s ní nepadne dobře" šlo na něm vidět že ho to mrzí. Obejmul mě a mu brečela na rameno. Asi za hodinu a půl vycházel doktor ze sálu. Doufala jsem že má nějaké dobré zprávy. "Vy jste tady kvůli slečny Wilson?" zeptal se doktor a táta se k němu postavil. "Ano, jak je na tom?" zvedla jsem pohled k tátovi a doktorovi. "Jste rodinní příslušníci?" jako by nám nevěřil. Proč bychom tu asi byli? Pochybuji že člověk který jí srazil by přijel. "Já jsem adoptivní otec její dcery. Jak je na tom?" už jsem byla vážně unavená a protivná takže to musím vědět. "No slečna Wilson na tom není zrovna nejlépe. Operace byla náročná a slečna nám během první půl hodiny upadla do kómatu." tak z toho už jsem vážně nemohla. Vždyť kómat je skoro to stejné jako smrt. Mami... "Můžeme za ní?" ozvala jsem se konečně já. "Že jste to vy tak ano. Pokoj 207" konečně. "Děkujeme doktore" táta k němu natáhl ruku a doktor jí přijal. Já mezitím už hledala pokoj. Táta mě doběhl a já Klepala na dveře, vlastně zbytečně. Vstoupili jsme do pokoje a mě se málem podlomily kolena. Viděla jsem svou mámu, jak tam jen nehybně a zranitelně leží. Kolem ní tolik hadiček. V tu sobotu nikam nechci. Chci být jen s ní. Vždyť je to ona co mě chránila 9 měsíců a pak mě porodila. Ví o mě můj táta vůbec? To sama nevím, ale jsem sto chutí se jí na to zeptat. Sedla jsem si k ní a chytla jí za ruku. Byla tak studená. Seděli jsme tam asi půl hodiny a pak mi táta řekl že bychom měli jít. Asi jo, jinak bych se tu vážně zhroutila. Odešli jsme z nemocnice a jeli domů. Když jsme dojeli domů, máma rychle přiběhla do chodby a zavalovala nás otázkami. Já na to už neměla náladu. Tak jsem se vyzula a běžela po schodech do svého pokoje. Táta jí to snad všechno vysvětlí. Ležela jsem na posteli půl hodiny se sluchátky v uších. Chesterův řev mi připomínal dětství, ty krásné chvilky s mámou. Někdo mi zaklepal na dveře ale já to neslyšela. Byl to táta. Sundala jsem si sluchátka, protože jsem věděla že na mě bude chtít mluvit. "Chápu že s nikým nechceš asi teď mluvit. Ale sníst něco musíš." podal mi talíř s ovocem. "Díky ale nemám hlad" snažila jsem se o úsměv. "Notak, já vím že to není lehké, ale nezapomeň na sobotu, užijes si to, konečně je uvidíš. Uvidíš Chazzyho tetování na živo. To bude zážitek" bouchnul mě do ramene a zasmál se. Na to jsem se taky musela zasmát. Táta mi vždycky byl blíž než máma. Asi to bylo LP jelikož je posloucháme spolu. On je poslouchal když byl mladý. Mám ho ráda, Vždycky to byl a je můj nejlepší kamarád.