MY DADDY (Chester Bennington)

A Co Já?

Jess: Přišla jsem domů a nikdo mě nevítal. Přišlo mi to divné, jelikož když máma uslyší dveře, buď křičí po celém domě, kdo je doma a nebo se přiřítí jako raketa s Armstrongem. Ale moc mi to nevadilo. Spíš jsem byla ráda, že nikdo zatím nemá žádné řeči o tom, kde jsem se loudala. V předsíni jsem si vyzula boty. Divili byste se, ale my se doma vyzouváme, i přesto, že tvůrci filmů z amerického prostředí ukazují lidem něco jiného. Vyšla jsem schody a zamířila hned do svého pokoje. Cestou do pokoje jsem začala uvědomovat, čí je auto před naším domem. Rodičů určitě není. Na chodbě u schodů jsem potkala tátu. Fajn. Super. "Ahoj princezno" usmál se na mě. Tohle mi vždycky dělalo hroznou radost, ale teď jaksi prázdno. Nevyvolávalo to žádné pocity. "Někdo na tebe dole čeká" nevěděla jsem o čem mluví. Přetočila jsem oči a pokračovala jsem do pokoje, načež táta šel domů po schodech. Došla jsem do svého pokoje. Odhodila batoh a převlékla se do tepláků. I přesto že jsem je prala každý týden, bylo na nich vidět, že jsou mé nejoblíbenější. Podívala jsem se do zrcadla, které bylo součástí velké vystavěné skříně. Znovu. Nádech. Výdech. Vyšla jsem z pokoje a mířila ke schodům plná pocitů. Pocitu viny, strachu a smutku. Došla jsem do obývacího pokoje. A docela dost jsem se zarazila. "Ahoj Jess." to prázdno v hlavě se zase dostavilo. Jeho hlas. Jeho tvář. Jeho radost v obličeji že mě vidí. "Ahoj, co tady děláš?" zeptala jsem se Chestera. "Přišla jsem do správného domu?" podívala jsem se na mámu. "Samozřejmě že ano." její pobavení v obličeji jsem moc nechápala. Přijde jí to hodně vtipné? "Ptala ses co tady delam" odkdy vnímá to, co já řeknu? "Přišel jsem za tvými rodiči se o něčem pobavit." podíval se mi do očí. Tak spusť, chci být už radši mrtvá. Jeden rodič mluví s dalšími, jak ironické. "Napadlo mě, že by ses mohla ke mně přestěhovat." koukal na mě a šlo poznat, že nedokáže přečíst mou grimasu v obličeji. On si chce hrát na úžasného a zodpovědného otce. Jakoby mu šest dětí nestačilo na krku. "A my s tím souhlasili" řekla máma. Podívala jsem se na svého tátu. Nemyslím Chestera. Hledala jsem podporu, zastání. On mě tady nechce? Nebo jen souhlasil, aby mu to máma tři dny nerozmlouvala? "A řekli jsme si, že tě o víkendu přestěhujeme tady k panu Benningtonovi." postavila to přede mne jako hotovou vyřešeno věc. "A co já? Přemýšleli jste o mém názoru? Co když já nechci? Před několika lety jste si mě vzali do péče, s tím, že mě budete vychovávat celý můj život. A teď mě chcete odstrčit jako kus hadru? To už se vám nehodím? Chcete ještě někoho mladšího? Vy si myslíte, že bude hrozně úžasný být dcerou slavného PÁNA BENNINGTONA. Mýlíte se. On moc soukromí svých dětí nerespektuje. Jeho Twitter třeba. A šest děti na krku asi taky není moc fajn. " myslím že jsem se jim představila ve všech svých barvách. A pořádně. Doufám, že si Chester rozmyslel. " Mám to brát, že ke mě nechceš? " byl zoufalý, nad tímto činem a názorem asi dlouho přemýšlel. Gratulace, konečně nad něčím přemýšlel. " Co by si se mnou chtěl dělat? Další krk navíc ve tvém domě. Další dítě navíc na tvém finančním kontě." podívala jsem se letmo do jeho očí. "Tady vůbec nejde o peníze. Sama moc dobře víš, že se o tebe dokážu postarat." vypadal naštvaně. "Já nechci peníze, Chestere. Vy všichni si vážně myslíte že, když jsem se na koncertě dozvěděla kdo je můj táta, že se k němu hned nastěhuji? Nebuďte smutní a tak neinteligentní. To není vaše slabá stránka. Nechte mě nad tím aspoň pár dnů přemýšlet. Postavili jste mě před hotovou věc a lusknutím prstů se mě chcete zbavit. " s těmito slovy jsem se otočila, odešla do garáže pro své kolo a rozhodla jsem se navštívit svou biologickou mámu v nemocnici. Když nasedla na kolo, začala jsem se docela i smát, že mě nezajímají teď jejich pohledy a názory. Tohle není fér, tohle by neměli dělat, pokud si mě chcou udržet na své straně.