SLUNEČNICE✔️

Sunflower

EREN:

Zase další den v mém obchůdku s květinami. Možná se to zdá divné, květinářství většinou provozují holky, ale já mám prostě kytky rád a vždy byl můj sen, mít vlastní květinářství. To se mi splnilo před půl rokem a dnes je můj malinký obchůdek vyhlášený po celém okolí.

Dnes moc práce nebylo a tak jsem si dělal pořádek uvnitř ve skladu, který byl v poslední době v náporu jiné práce zanedbaný.

Ozval se zvoneček, ohlašující dalšího človíčka, který chce někomu udělat radost kyticí.

Vyšel jsem a s úsměvem oslovil zákazníka.

Malý muž ve značkovém obleku se na mě zadíval a byl viditelně v menším šoku.

Nikdy jsem jej tady neviděl a nejspíš stejně jako mnoho dalších lidí, kteří přijdou poprvé, je trochu v šoku, že za pultíkem květinářského obchůdku stojí kluk.

Ještě více jsem se usmál: „Budete si přát?"

Zadíval jsem se do jeho očí. Zvláštní – určitě jsem ho tu nikdy neviděl, ty oči šedé jako srst divokého vlka bych si pamatoval. Konečně se trochu vzpamatoval a něco zmateně zakoktal. I z těch pár slov jsem poznal, že to není Australan, spíše Američan s náznakem francouzského přízvuku, snad Kanaďan.

Rád bych mu nějak pomohl, ale on zde jen bezradně stojí a dívá se po obchodě. A pořád nic neříká. Co když je mu špatně? Je strašně bledý.

„Jste v pořádku, pane?" možná se mu udělalo špatně z toho horka, jestli přijel do Austrálie nedávno, nemusel se ještě smířit s vysokými teplotami, které tu v lednu panují, zvlášť když je v tom obleku.

Uklidnil mě slovy, že v květinářství nečekal kluka. Jak předvídatelné! Mé obavy o něj se rozplynuly a já se začal opět usmívat.

„Nemusíte se bát, že bych nedokázal navázat kytici, jsem v tom stejně dobrý jako holky!"

Pořád vypadal vyděšeně a já začínal mít pocit, že v tom není jen skutečnost, že za pultem stojí kluk.

Vybral si nakonec slunečnici, dobrá volba, moc dobrá! Miluju slunečnice!

Rychle zaplatil, a když přebíral z mých rukou zabalenou slunečnici, nechtě se letmo dotkl mých prstů. Měl horkou dlaň a mým tělem projel zvláštní pocit, krásný pocit! Co to bylo? Nikdy jsem nic takového nezažil. Než jsem se stačil vzpamatovat, otočil se, zamumlal rozloučení a skoro utíkal pryč.

Že by pocítil, to co já? Ne, to nejspíš ne! Byl tak zvláštní, za celou dobu se ani jednou neusmál a přesto na něm bylo cosi milého, snad to, jak byl zmatený – bylo to rozkošné. Nevěřil bych, že někdo, kdo vypadá, jako tvrdý obchodník, kterým bezesporu je, podle jeho oblečení a vizáže, dokáže tak snadno ztratit hlavu, jen z toho důvodu, že mu prodá květinu kluk.

Druhý den bylo plno práce a já na něj přestal myslet. Tedy až do doby, kdy se ukázal v mých dveřích. Srdce se mi rozbušilo tempem dostihového koně. Ale zachoval jsem svou profesionální tvář a on si opět koupil slunečnici.

Přišel si pro ni i další den a pak další a mě se pokaždé pod jeho upřeným pohledem málem podlamovaly nohy. Kromě pozdravů a zdvořilostních frází jsme spolu nemluvili a docela mě to mrzelo, jeho krásný hlas mě rozechvíval, ale býval jsem tak roztřepaný, že sám navázat konverzaci by byl pro mě nadlidský výkon.

Zvlášť, když pokaždé při předávání kytky otřel své prsty o ty mé. Nebránil jsem se tomu, bylo to až moc příjemné než abych se toho dotyku vzdal, i když jsem měl vždycky srdce až v krku a cítil červeň ve tváři.